Malá Asie a Írán
Chetitská říše (1650–1200 př. n. l.)
Chetité byli indoevropský národ, který vytvořil jednu z prvních velkých říší v Malé Asii. Hlavním městem bylo Chattušaš, dnešní Boghazkőy, nacházející se východně od Ankary. Chetitský jazyk, nikoliv však písmo, rozluštil v roce 1915 český vědec Bedřich Hrozný. Chetité pravděpodobně přišli ze severovýchodu přes Kaspickou nížinu a stali se jednou z významných velmocí tehdejší doby.
Kolem roku 1600 př. n. l. dobyli Babylon a způsobili zánik starobabylonské říše. Později, v roce 1285 př. n. l., bojovali s Egyptem v bitvě u Kadeše, která se odehrála na řece Orontes v dnešní Sýrii. Tato bitva, mezi Chetity pod vedením krále Chattušiliše a Egyptem vedeným faraonem Ramessem II., skončila nerozhodně. Po bitvě byla podepsána první známá mírová smlouva v dějinách, která rozdělovala sféry vlivu obou velmocí. Spojenectví bylo později utvrzeno sňatkem Ramesse II. s chetitskou princeznou.
Chetitská říše zanikla kolem roku 1200 př. n. l. Důvod jejího pádu není zcela jasný, ale často se zmiňuje invaze tzv. „mořských národů“. Chetité byli první národ, u kterého je doloženo používání železa, což jim poskytovalo významnou vojenskou výhodu. Vyráběli vynikající železné zbraně a používali válečné vozy tažené koňmi. V čele říše stál král, jejich jazyk byl unikátní, ale klínové písmo převzali z Mezopotámie.
Další významné říše v Malé Asii
- Frýgie – dosáhla svého největšího rozkvětu v 8. století př. n. l.
- Lýdie – byla nejmocnějším národem v Asii v polovině 6. století př. n. l., ale později podlehla Peršanům.
- Urartu – vzniklo v 9. století př. n. l. jako sjednocení arménských kmenů kolem jezera Van. V 6. století př. n. l. bylo dobyto Médy. Urartu bylo severním sousedem Asýrie a vedlo s ní neustálé boje, i když Asýrie měla vojenskou převahu.
Írán
Starověký Írán zahrnoval oblast od pohoří Zagros až po řeku Indus a část Střední Asie, což byla mnohem větší oblast než dnešní stát Írán. Název “Írán” znamená “země Árjů” a odkazuje na migraci indoevropských kmenů přes Írán do Indie. Dvě nejmocnější říše na území starověkého Íránu byly Médie a Perská říše. Médové i Peršané byli indoevropského původu.
Médie (cca 700–550 př. n. l.)
Médie byla první velmocí na území Íránu. Médové kromě Íránu ovládali i část Malé Asie. Roku 612 př. n. l. dobyli společně s Babyloňany Ninive, čímž způsobili zánik novoasyrské říše. Médové vládli mnoha národům, včetně Peršanů, kteří se později osvobodili a založili svou vlastní říši.
Persie (kolem 550–330 př. n. l.)
Perská říše vznikla kolem roku 550 př. n. l., kdy král Kýros II. Veliký svrhl médskou nadvládu a zmocnil se jejich říše. Tím položil základy Achajmenovské říše, která byla pojmenována podle svého legendárního zakladatele Achajmena. Říše Achajmenovců byla jednou z největších a nejmocnějších říší starověkého světa.
Kýros II. Veliký (559–530 př. n. l.) dobyl Malou Asii, včetně maloasijských řeckých států a Lýdie. Roku 539 př. n. l. dobyl Babylon bez boje, což znamenalo konec novobabylonské říše. Kýros také propustil Židy z babylonského zajetí. Jeho syn Kambýsés v roce 525 př. n. l. dobyl Egypt.
Pod vládou Dareia I. Velikého a jeho syna Xerxa dosáhla Perská říše svého vrcholu. Kolem roku 500 př. n. l. sahala od Indu a Aralského jezera až po Egypt. Nicméně evropské Řecko se Peršanům dobýt nepodařilo, jak ukazují řecko-perské války. V roce 330 př. n. l. byla Perská říše poražena Alexandrem Velikým. Poslední perský král Dareios III. byl zabit na útěku po porážce v bitvě u Gaugamel.
Hlavním městem Perské říše bylo Persepolis, avšak existovaly i další královské rezidence, jako Pasargady a Súsy. Říše byla rozdělena na 20 satrapií (provincií), které spravovali satrapové, správci jmenovaní králem. Tento správní systém zavedl Dareios I.
Náboženství
Perská říše byla centrem zoroastrismu, náboženství založeného prorokem Zarathuštrou (Zoroasterem) v 6. století př. n. l. Zoroastrismus je založen na věčném boji mezi dobrem, které reprezentuje bůh Ahura Mazda, a zlem, které zosobňuje duch Ahriman. Podle víry zoroastrismu boj skončí vítězstvím dobra.
Zoroastrismus byl později vytlačen islámem, ale za dynastie Sásánovců byl státním náboženstvím. Po muslimské invazi v 7. století n. l. zoroastriáni uprchli do Indie, kde jsou dodnes známí jako Pársové. Část Pársů se později přesunula do Ázerbájdžánu a založila chrám Atešgah u Baku.
Stručné dějiny Íránu
Parthská říše (248 př. n. l. – 224 n. l.)
Parthská říše byla založena nomádským kmenem, který původně nepocházel z oblasti Íránu. Vládnoucí dynastií byli Arsakovci. Parthové byli velmocí a vedli časté boje s Římany. Hranice mezi parthskou říší a římským impériem se nakonec ustálila zhruba na řece Eufrat. Roku 224 n. l. Parthy svrhla domácí íránská dynastie Sásánovců, čímž vznikla Novoperská říše.
Novoperská říše (224 n. l. – 637 n. l.)
Sásánovci, vládnoucí dynastie Novoperské říše, se považovali za nástupce Achajmenovců a téměř obnovili původní rozlohu jejich říše. Tato říše byla jednou z nejvýznamnějších mocností starověku. V roce 637 n. l. byla říše dobyta muslimskými Araby, čímž Novoperská říše zanikla. V dalších staletích Írán ovládali Arabové, Seldžuci a Mongolové.
Safíjovská říše (kolem 1502)
Safíjovská dynastie založila další perskou říši kolem roku 1502. Tato dynastie vedla těžké boje s Osmanskou říší. Nejvýznamnějším panovníkem byl Abbás Veliký, který vládl v době největšího rozkvětu safíjovské říše.
Dynastie Pahlaví (1921–1979)
V roce 1921 se dynastie Pahlaví dostala k moci vojenským převratem. V roce 1934 byla země oficiálně přejmenována na Írán. Dynastie Pahlaví byla svržena v roce 1979 během islámské revoluce. Od té doby je Írán islámskou republikou.
Židé
Palestina, jejíž název pochází od Pelištejců (Filištínů), byla místem mnoha bojů mezi Židy a Filištíny. Například biblický příběh Davida a Goliáše odkazuje na tento konflikt. Dnes se slovem “Palestina” označuje pouze území Palestinské autonomie. V minulosti tento název zahrnoval mandátní území pod správou Britů (1918–1948), což odpovídalo zhruba dnešnímu Izraeli a Palestinské autonomii.
Kolem roku 1800 př. n. l. přišli Židé do Palestiny, podle Bible je přivedl praotec Abrahám. Abrahám, arabsky Ibrahím, pocházel údajně z města Ur v Mezopotámii. Je považován za praotce Židů (syn Izák) i Arabů (syn Izmaíl). Židé a Arabové jsou Semité, přičemž jejich jazyky patří do semitsko-hamitské jazykové rodiny. Část Židů se později usadila v Egyptě.
Asi 1250 př. n. l. vyvedl Mojžíš Židy z Egypta zpět do Izraele. Podle Bible strávili 40 let na poušti, během nichž Mojžíš na hoře Sinaj obdržel Desatero přikázání a Archu úmluvy. Mojžíš je považován za nejdůležitějšího proroka v židovské tradici.
Po návratu do Izraele nastala doba soudců. Soudci byli náboženští a vojenskí vůdci jednotlivých židovských kmenů, kterých bylo celkem dvanáct.
Kolem roku 1000 př. n. l. začalo období království. Prvním králem Izraele byl Saul, následovaný Davidem, který je známý svým vítězstvím nad Goliášem. David vládl přibližně v letech 1010–970 př. n. l., dobyl Jeruzalém a učinil z něj hlavní město. Jeho syn Šalamoun, který vládl asi mezi lety 970–930 př. n. l., vybudoval slavný Šalamounův chrám, nejposvátnější místo Židů. Šalamoun je známý svou moudrostí, například příběhem Šalamounova soudu.
Po Šalamounově smrti se židovské království rozdělilo na dvě části:
- Severní Izrael – hlavní město Samaří, dobyt Asyřany v roce 721 př. n. l.
- Jižní Judsko – hlavní město Jeruzalém. Roku 587 př. n. l. byl Jeruzalém dobyt Babyloňany pod vedením Nabukadnesara II., který zbořil Šalamounův chrám a část Židů odvlekl do Babylonu. V Babylonu se Židé seznámili s vyspělou mezopotámskou kulturou.
Historie Židů od perské nadvlády po diaspory
Roku 539 př. n. l. dobyl perský král Kýros II. Veliký Babylon. Tím skončilo babylonské zajetí Židů, kteří se mohli vrátit do své vlasti a obnovit Jeruzalémský chrám, známý jako druhý chrám. Židé však již nikdy nezískali dlouhodobou samostatnost. Po perské nadvládě byli ovládáni Řeky (Alexandrem Velikým, Ptolemaiovci, Seleukovci) a později Římany.
V období mezi lety 167–64 př. n. l. získali Židé na krátkých 100 let samostatnost díky povstání proti Seleukovcům, které vedl Juda Makkabejský. Jeho přezdívka “Makkabi” znamená kladivo. Toto povstání je známé jako doba vlády Makkabejských.
Roku 64 př. n. l. dobyli Římané pod vedením Pompeia Judsko, které se stalo římskou provincií. V roce 70 n. l. bylo Jeruzalémské povstání proti Římanům (Židovská válka, 66–70 n. l.) potlačeno římským vojevůdcem Titem, synem císaře Vespasiana. Jeruzalém byl dobyt a chrám byl definitivně zničen. Chrám již nikdy nebyl obnoven a zůstala z něj pouze Západní zeď, známá jako Zeď nářků, která je dodnes nejposvátnějším místem všech Židů.
Po dalším protiřímském povstání v letech 132–135 n. l., které vedl Bar Kochba (přezdívaný “syn hvězdy”), byl Židům pod trestem smrti zakázán vstup do Jeruzaléma. Tento zákaz zahájil židovskou diasporu, během níž se Židé rozptýlili po celé římské říši a Středomoří. Část Židů se dostala i do Etiopie.
Území Palestiny bylo v průběhu dalších staletí ovládáno Byzancí, Araby, Osmanskou říší a Brity.
Stručné dějiny židů
V raném středověku žili Židé v Evropě převážně na poloostrovech – Pyrenejském, Apeninském a Balkánském. Teprve po roce 900 n. l. začali pronikat na sever od Alp a do Podunají.
- Aškenaziové – Židé ve střední a východní Evropě.
• Sefardi – středomořští Židé, žijící v arabských zemích a ve Španělsku.
Později se v Evropě zostřily protižidovské nálady:
- 1096–1099 (První křížová výprava) – masakry Židů v Porýní i v Jeruzalémě (dobyt 1099).
- 1215 – IV. lateránský koncil (papež Inocenc III.) – rozhodnuto, že Židé musí nosit zvláštní znamení a čelit dalším omezením, například zákaz vycházení o Velikonocích.
- Židé žili odděleně v ghettech, z některých zemí byli vyhnáni (1290 z Anglie, 1492 ze Španělska). Často byli obviňováni z otrávení studní během velkého moru kolem roku 1350, což vedlo k pogromům.
Josef II. (1780–1790) vydal řadu patentů ve prospěch Židů, a to z ekonomických důvodů, aby byli užiteční pro stát. Židé mohli studovat, věnovat se řemeslu, nemuseli žít v ghettu ani nosit označení. Byli však nuceni přijmout německá příjmení a vzdát se svých původních jmen. Definitivní občanská rovnoprávnost byla dosažena v Rakousku až v roce 1848.
Antisemitismus v Evropě znovu ožívá na konci 19. století:
- 1894 – Francie – Dreyfusova aféra: Alfred Dreyfus, důstojník židovského původu, byl falešně obviněn z prozrazení vojenského tajemství Němcům a odsouzen k vyhnanství na Ďábelské ostrovy. Dreyfuse se zastal Emile Zola svým slavným dopisem „Žaluji“. Dreyfus byl plně rehabilitován v roce 1906.
- 1899 – Čechy – hilzneriáda: Leopold Hilsner byl obviněn z rituální vraždy křesťanské dívky. T. G. Masaryk se postavil na jeho obhajobu a prokázal, že Židé nepáchají rituální vraždy.
Sionismus, jehož zakladatelem byl novinář Theodor Herzl, vyhlásil za cíl vytvořit židovský stát v Palestině. První sionistický kongres se konal v roce 1897 v Basileji a stanovil tento cíl. Sen o židovském státě se naplnil v roce 1948, kdy vznikl stát Izrael. Prvním prezidentem byl Chaim Weizmann, prvním premiérem David Ben Gurion.
Náboženství Židů (Judaismus)
Je důležité rozlišovat mezi pojmy žid (příslušník náboženství) a Žid (příslušník národnosti). Judaismus je monoteistické náboženství, které uctívá jediného Boha – Jahveho (též Jehova nebo česky Hospodin). Jeho jméno bylo považováno za posvátné a nesmělo být ani vyslovováno, ani zobrazováno.
Podle židovské víry Bůh uzavřel smlouvu s izraelským národem prostřednictvím Mojžíše. Jako potvrzení této smlouvy se u mužů provádí obřízka. Izrael je považován za „vyvolený národ“, jehož dějiny jsou spojeny s čekáním na příchod Mesiáše (Spasitele).
Starý zákon je první částí Bible a je společný s křesťanstvím. Skládá se z mnoha knih, ale nejdůležitější částí pro Židy je Pět knih Mojžíšových (Tóra), což znamená „Zákon“. První kniha, Genesis, popisuje stvoření světa, zatímco druhá, Exodus, vypráví příběh odchodu Židů z Egypta. Starý zákon obsahuje zásadu „oko za oko, zub za zub,“ která odráží tvrdé židovské zákonodárství, podobné Chammurapiho zákoníku Babyloňanů. Druhou částí Starého zákona jsou Proroci a třetí částí Spisy.
Judaismus je základem pro křesťanství i islám. Ortodoxní Židé dodnes dodržují přísná pravidla, například:
- Nejedení vepřového masa a pokrmů, které nejsou košer.
- Zákaz konzumace masa vařeného v mléce.
- Dodržování soboty jako dne odpočinku.
Dnes žije nejvíce Židů v Izraeli a ve Spojených státech. Židovská komunita se nadále drží svých tradic, které zahrnují nejen náboženské, ale i kulturní prvky.
Féničané
Féničané, známí také jako Foiničané, obývali území dnešního Libanonu, kde založili mnoho městských států, například Byblos, Tyros a Sidon. Nikdy však nevytvořili jednotný stát. Kvůli nedostatku úrodné půdy se zaměřili na námořní obchod, ve kterém vynikli jako nejlepší mořeplavci starověku. Kolem roku 600 př. n. l. údajně obepluli Afriku ve službách egyptského faraona, což jim zabralo přibližně tři roky.
Stavba lodí a obchod
Féničané kombinovali plachty a vesla na svých lodích, které stavěli mimo jiné z cedrového dřeva z pohoří Libanon. Cedry zůstávají symbolem Libanonu, což se odráží i na jeho státní vlajce. Féničané se také proslavili barvením látek, zejména výrobou červeného purpuru, který získávali z ulit mořského plže ostranky.
Náboženství Féničanů bylo polyteistické. Nejvýznamnějším bohem byl Baal, který byl považován za ochránce plavby a obchodu.
Fénická kolonizace
Fénická kolonizace byla rozsáhlá – Féničané zakládali osady po celém Středomoří, například ve Španělsku, na Maltě, Sicílii, Sardinii a v severní Africe. Nejvýznamnější osadou bylo Kartágo, založené v roce 814 př. n. l. kolonisty z města Tyros. Kartágo se stalo středomořskou velmocí díky silnému loďstvu. Féničané často soupeřili s Řeky, kteří byli jejich obchodní konkurencí.
Fénické písmo a jeho vliv
Féničané byli semitským národem a používali hláskové písmo, kde každé písmeno představovalo jednu hlásku. Toto písmo převzali Řekové, kteří ho upravili přidáním samohlásek. Následně písmo přijali Etruskové a Římané, z jejichž písma – latinky – vychází i naše moderní abeceda. Z řecké alfabety také vznikla azbuka (cyrilice).
Fénické písmo se vyvinulo z egyptského písma. Asi v polovině 2. tisíciletí př. n. l. vzniklo sinajské písmo, které se později transformovalo do fénického písma. Nejstarší nápisy ve fénickém písmu pocházejí z 12. století př. n. l. Naše písmo, latinka, má tedy egyptský původ. Některá písmena, například H, M a O, jsou podobná egyptským hieroglyfům.
Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis I. (pravěk a starověk). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 1.díl – Pravěk – Dějiny a Evoluce Člověka. Po tomto díle následuje Starověký Egypt, Starověká Indie a Starověká Čína – Historie, Kultura, Náboženství. Tento článek vám představí dějiny starověké Mezopotámie.