Václav IV. (1378-1419)
Václav IV. se narodil roku 1361 Karlu IV. a Anně Svídnické. Václav IV. zdaleka nedosahoval vladařských kvalit svého velkého otce. Politika ho zdaleka nezajímala tolik jako lov a alkohol. Navíc měl i smůlu, že zrovna za něj vypukly události (papežské schizma, husitství, mor), které prostě byly nad jeho síly. Za něj začala v českých zemích vleklá krize, která vyvrcholila husitskou revolucí.
Václav IV. měl dvě manželky. S první, Johanou Bavorskou, ho jeho otec oženil již ve věku 9 let, roku 1370. Johaně bylo v té době již 14 let. Johana prý zemřela v roce 1386 poté, co ji pokousal Václavův lovecký pes. Podle jednoho tvrzení jí prokousnul hrdlo, podle druhého ji pes nakazil vzteklinou, na kterou zemřela. Existují ale i jiné verze. Podle jedné z nich zemřela královna na mor.
Druhá žena Václava IV., Žofie Bavorská, byla neteří Johany. Svatba se konala roku 1389 v Chebu (Václavovi bylo 28 let, Žofii 13 let). Žofie Václava přežila, zemřela roku 1425. S ani jednou manželkou nezplodil Václav IV. potomka.
Václav IV. byl českým králem (1378-1419) a zároveň králem římským (1378-1400/1419).
Zvolen i korunován římským králem byl Václav IV. již v roce 1376, tedy za života svého otce. Českým králem ho Karel IV. nechal pro jistotu korunovat už v roce 1363, ve věku pouhých dvou let!
1380 – mor. Největší epidemie v české historii. Zemřelo prý 10-15% obyvatelstva. Zatímco největší evropská morová epidemie z roku 1350 se českým zemím téměř vyhnula, nyní udeřila s plnou silou.
Církev za Václava IV.
Václav IV. nedokázal řešit problémy církve v Říši, nevycházel však s církví ani doma:
Papežské schizma
Vypuklo v roce 1378, zrovna v době, kdy byl Václav IV. římským králem. Od římského krále se očekávalo, že tento velký celoevropský církevní problém vyřeší, čehož Václav IV. nebyl schopen. To se podařilo až později jeho bratru Zikmundovi.
Spor s Janem z Jenštejna
Jan z Jenštejna byl pražský arcibiskup, který usiloval o to, aby se církev podílela na řízení státu, o čemž král Václav IV. nechtěl ani slyšet. Vztáhnout ruku na arcibiskupa Václav IV. ovšem nemohl, nechal však umučit jeho blízkého spolupracovníka (vikáře) Jana z Pomuku. Příběh Jana z Pomuku byl později zfalšován, čímž vznikla legenda o svatém Janu Nepomuckém. Jan Nepomucký se stal hlavním českým svatým v době pobělohorské. Arcibiskup Jan z Jenštejna ve sporech s králem neuspěl a odešel z Čech.
Svatý Jan Nepomucký se narodil jako Jan (či Johánek) z Pomuku mezi lety 1340-1350 v Pomuku (dnes Nepomuk). Roku 1389 byl jmenován generálním vikářem pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna (ten byl arcibiskupem v letech 1379-1396). Roku 1393 byl Jan z Pomuku zatčen a mučen. Důvody nejsou zcela jasné. Na mučení se údajně přímo podílel i král Václav IV., který Jana osobně pálil pochodní. Jan při mučení zemřel a jeho mrtvé tělo bylo hozeno z Karlova mostu do Vltavy. Jeho tělo bylo ovšem posléze vyloveno z řeky rybáři a pohřbeno. Později převážila domněnka, že Jan byl umučen proto, že nechtěl prozradit zpovědní tajemství královny Žofie. „Historik“ Václav Hájek z Libočan pak v Kronice české z roku 1541 tvrdil, že Janové byli dva, Jan z Pomuku a Jan Nepomucký. Historicky je to nesmysl, ale Hájkova kronika byla tehdy velmi populární. Katolická církev kanonizovala Jana Nepomuckého roku 1729. Kult svatého Jana Nepomuckého byl poté prosazován hlavně jezuity, a to nejenom v Čechách, ale i v Bavorsku a v Latinské Americe. Jan Nepomucký je tak určitě nejznámějším českým svatým v cizině. U nás je spjat především s barokem. Soch svatého Jana Nepomuckého je u nás po venkově obrovské množství. Katolickou církví je uctíván zejména jako mučedník zpovědního tajemství a patron při přírodních pohromách a povodních (kvůli způsobu jeho smrti).
Samotný arcibiskup Jan z Jenštejna nakonec ve sporech s Václavem IV. neuspěl. Roku 1396 abdikoval na funkci arcibiskupa a odešel do Říma, kde roku 1400 zemřel jako chudý člověk v klášteře. Jeho majetek v Čechách mu byl králem zabaven. Římský papež na jeho ochranu nepodniknul nic, protože si nechtěl znepřátelit Václava IV. v době, kdy sám měl spory s avignonským papežem.
Spory s příbuznými a sesazení z římského trůnu
Václav IV. měl doma spory nejen s církví, ale i s vyšší šlechtou. Spokojenost s jeho politikou nebyla ani v Říši. A hlavně měl spory se svými mocnými příbuznými, nevlastním bratrem Zikmundem a bratrance Joštem, který byl markrabětem moravským.
1394 – vyšší šlechta se spojila s jeho bratrancem Joštem a král byl zajat v Králově Dvoře (u Berouna) a odvezen do Rakous. Nakonec byl propuštěn, ale musel šlechtě ustoupit.
1400 – Václav IV. byl říšskými stavy sesazen (na jeho místo byl nejdříve zvolen jako vzdorokrál Ruprecht III. Falcký, který zemřel roku 1411). Václav ovšem své sesazení nikdy neuznal.
A koncil v Pise (1409) Václava výslovně uznal králem římským! Fakticky byl však vliv Václava IV. v říši po roce 1400 pramalý.
1402-1403 – Václav IV. byl podruhé zajat, tentokrát svým bratrem Zikmundem na Starém Městě, a opět byl vězněn v Rakousích.
Odtud uprchnul. Po útěku musel ale doma opět ustoupit vyšší šlechtě.
1410 – bratr Václava IV. Zikmund byl zvolen římským králem (vzdorokrál!), nedostal však potřebný počet hlasů, a volba byla tudíž neplatná. Proto stejného roku (v říjnu 1410) zvolili římským králem Jošta Moravského, bratrance Václava IV.! Ten však byl římským králem jen 3 měsíce, protože v lednu 1411 zemřel. Po jeho smrti byl Zikmund Lucemburský v červenci 1411 znovu zvolen římským králem!
Druhá volba Zikmunda již byla nezpochybnitelná, dostal pět kurfiřtských hlasů. Zikmund v té době zároveň podruhé zastavil Braniborsko, které se tím definitivně odtrhlo od českých zemí.
Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis II. (středověk – do roku 1648). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 20.díl – České Země v letech 1197-1526 – Část I. – Poslední Přemyslovci. Po tomto díle následuje – České země v letech 1197-1526 – Část III. (Husitství, 1415-1437).