Mongolové, Rusko a Reconquista ve středověku

Východní země 

Mongolsko ve středověku

Mongolové byli kočovný národ, žijící na území dnešního Mongolska. V Rusku a v Evropě byli Mongolové označováni jako Tataři.

„Mongolové“ je spíše označení pro mnoho jazykově příbuzných národů a kmenů, než označení jediného etnika. „Tataři“ byli ve skutečnosti jen jedním z mnoha kmenů, tvořících Mongolskou říši, Rusové a Evropané však slovem Tataři označoval všechny kočovné kmeny tvořící Mongolskou říši.

Temüdžin (Čingischán, 1206-1227)

1206 – Temüdžin sjednotil mongolské kmeny a byl v tomto roce prohlášen za Velkého chána → Čingischán. Čingischán vytvořil Mongolskou říši, jednu z největších říší v historii lidstva. Podařilo se mu obsadit jižní Sibiř, Střední Asii, Írán a Tibet, zaútočil i na Čínu (1215 dobyt Peking) a Rusko. Hlavním městem Čingischánovy říše bylo Karakorum. Typický Mongol byl skvělý jezdec a lučištník.

Temüdžin, zvaný Čingischán, se narodil roku 1162. Vládnul v letech 1206-1227. Byl mimořádně skvělý a krutý válečník. Některé nepřátelské národy Mongolové úplně vyhladili. Vůči svým nepřátelům postupoval velmi tvrdě, na území jeho říše však vládnul přísný pořádek. Zemřel v roce 1227 během válečného tažení. Místo jeho hrobu je neznámé.  Nejcennějším autentickým spisem o Čingischánovi a jeho době je Tajná kronika Mongolů, která byla dokončena v roce 1228.

Čingischán rozdělil svoji říši mezi svoje čtyři syny. Titul Čingischána (Velkého chána) zdědil jeho třetí syn Ogotaj (Ögedej, 1227-1241). Ten zemřel v roce 1241 na následky nadměrného pití.

V roce 1258 dobyli Mongolové Bagdád, čímž ukončili období Abbásovského chalífátu (750-1258).

Kublaj (1260-1294)

Kublaj byl vnukem Temüdžina (synem jeho čtvrtého, nejmladšího syna).

Za jeho vlády dosáhla Mongolská říše největší rozlohy.

Roku 1280 dokončil Kublaj podmanění celé Číny a přenesl svoje hlavní město do Pekingu.

V Číně založil Kublaj novou dynastii Jüan (= Mongolové, vládla v Číně 1280-1368). Mongolové v té době ovládali i část jihovýchodní Asie, Koreu a celé Rusko.

Kublaj sám byl velice vzdělaný.

Podporoval obchod, za jeho vlády putovaly karavany po Hedvábné stezce z Evropy až do Číny. Kublajův dvůr v Pekingu navštívil i benátský kupec Marco Polo, který sem putoval se svým otcem a strýcem a pobyl zde několik let. Napsal o tom cestopis Milion. Marco Polo se dokonce stal vyslancem Velkého chána.

Největší říše v dějinách lidstva

Říše	Rozloha v milionech km²
Britské impérium	33.7
Mongolská říše	33.0
Ruské impérium	22.8
Španělské impérium	19.4
Ummajovský chalífát	15.0
Římská říše	6.5
Zlatá horda	6.0
Říše Alexandra Makedonského	5.2
Říše Velkých Mogulů	5.0
Říše Timura Lenka (Tamerlána)	4.4

Mongolská říše byla největší říší v dějinách se souvislým územím.

Ne vždy ovšem Mongolové uspěli. První velkou porážku zasadilo Mongolům vojsko egyptských mameluckých sultánů v roce 1260. Mongolská armáda byla úplně zničena a pronikání Mongolů do Afriky bylo zastaveno. Nepodařilo se ani dobýt Jávu, mongolské loďstvo bylo zničeno bouří. V roce 1274 vyplula mongolská flotila proti Japonsku, avšak většina mongolského loďstva byla zničena tajfunem (Kamikadze – vítr bohů).

Po smrti Kublaje

Po smrti Kublaje se Mongolská říše začala rozpadat na jednotlivé chanáty (nejvýznamnější z nich byla Čína pod nadvládou mongolské dynastie Jüan a Zlatá horda – viz níže). Mongolové byli původně animisté. Avšak později řada mongolských vládců přijala buddhismus a především islám. Někteří vládci mongolského původu vytvořili později nové veleříše:

Timur Lenk (Tamerlán, vládnul 1370 – 1405) – kolem roku 1400 vytvořil obrovskou říši, zahrnující Sibiř, Írán, Indii, Bagdád i Damašek. Porazil i Osmany (v bitvě u Ankary roku 1402). Zemřel na válečné výpravě proti Číně. Jeho hlavním sídlem byl Samarkand. Po jeho smrti se jeho říše rozpadla.

říše Velkých Mogulů – založil ji Bábur (potomek Timura Lenka) v Indii. Slovo Mogul (Mughal) je odvozeno od slova Mongol. Mogulové sjednotili téměř celou Indii s výjimkou krajního jihu.

Mongolové v Evropě

V Evropě napadli Mongolové (v Evropě a Rusku nazývaní Tataři) nejdříve Rusko, které bylo v té době relativně slabé a rozdrobené:

1223 – bitva na řece Kalce (u Azovského moře). Mongolové porazili vojsko ruských knížat. Počátek tatarské nadvlády nad Ruskem.

Brzy po této bitvě dobyl chán Batu (vnuk Čingischána, byl synem Džučiho (též Juchi, Jochi), nejstaršího syna Čingischánova) Kyjev (1240) a téměř všechna další ruská knížectví (nástupnická knížectví po Kyjevské Rusi,). Poté Mongolové pokračovali na západ do střední Evropy, přičemž jejich vojska se rozdělila na dvě části:

1241 (9.4.) – bitva u Lehnice (polsky Legnica, 60 kilometrů na západ od Vratislavi). Tataři rozdrtili polsko-německé vojsko.

1241 (11.4.) – bitva na řece Slané (maďarsky Sajó, též bitva u Mohi) – druhý proud mongolské armády rozdrtil uherské vojsko.

Před dalším postupem Mongolů zachránila Evropu smrt velkého chána v Mongolsku (Ogotaje, který se v prosinci 1241 upil k smrti). Všichni Mongolové se museli vrátit domů, aby se účastnili volby nového chána.

V roce 1241 Mongolové (vojsko od Lehnice) protáhli Moravou, aby se spojili se svými druhy v Uhrách (v Uhrách se pak dozvěděli o smrti velkého chána a odtáhli zpět do Mongolska).

Tataři asi pospíchali a jen se Moravou přehnali, protože zprávy o závažnějších škodách či nějaké bitvě na našem území se nezachovaly.

Zlatá horda – tento dílčí mongolský stát založil chán Batu. Zlatá horda sahala od Krymu až do Střední Asie. Centrum říše leželo v Povolží. Ruská knížectví byla Zlaté hordě podřízena a musela jí odvádět poplatky. V 15. století se Zlatá horda rozpadla na několik chanátů Kazaňský, Astrachaňský, Krymský).

Ruský název Zlaté hordy, Kipčak, je odvozen od Polovců (Polovci = Kumáni = Kipčaci), kočovného turkického národa, který zde vytvořil říši před Mongoly ( viz též Kyjevská Rus).

Rusko za tatarské nadvlády (1223 – 1480)

Za počátek tatarské nadvlády se obvykle považuje rok 1223 (bitva na řece Kalce – viz výše). Tataři ovládali téměř celé Rusko až do roku 1480. Již od dob Kyjevské Rusi bylo Rusko rozdrobeno na celou řadu nezávislých knížectví, která musela Tatarům odvádět poplatky. Formálně nejvyšší postavení mezi těmito knížectvími měl velkokníže.

Velkokníže (veliký kníže) sídlil původně v Kyjevě. V roce 1169 však velkokníže přesídlil do Vladimiru; proto je rok 1169 často považován za formální konec Kyjevské Rusi, která už ovšem tehdy byla rozdrobená.  Od roku 1328 pak velkokníže sídlil v Moskvě (viz níže), i když zpočátku byl stále titulován jako velkokníže vladimirský. Moskevský velkokníže Ivan IV. Hrozný (1462-1505) se pak prohlásil carem (císařem). Ve 14. století existovalo v Rusku 250 (!) knížectví, v jejichž čele stála většinou knížata z rodu Rurikovců.

Novgorodské knížectví – jediná část Ruska, kterou Tataři zpočátku neovládli. Novgorod totiž leží v bažinaté oblasti na severozápadě Ruska. Novgorodský kníže Alexandr Něvský(1236-1263) však musel bránit západní hranici:

1240 – odrazil útok Švédů na řece Něvě. Odtud jeho přízvisko Něvský.

1242 – porazil Řád německých rytířů na zamrzlém Čudském jezeře (tzv. ledová bitva)

Ve skutečnosti se jednalo o relativně malé bitvy, jejichž význam byl později ruskými historiky nafouknut (na Čudském jezeře prý padlo jen 20 německých rytířů a 6 bylo zajato). Spíše šlo o menší pohraniční konflikty. Později se Alexandr dobrovolně podřídil Tatarům (získal ovšem za to od Tatarů titul velkoknížete vladimirského, předtím byl „jen“ novgorodským knížetem). V roce 1547 byl Alexandr Něvský ruskou pravoslavnou církví prohlášen za svatého.

Vzestup Moskvy

Ve 14. století vzrostl význam Moskvy. V roce 1328 vzniklo moskevské velkoknížectví. Chán Zlaté hordy toho roku dosadil moskevského knížete Ivana I. Kalitu (1325-1341, velkokníže vladimirský od roku 1328) na velkoknížecí stolec. „Kalita“ znamená měšec – moskevský velkokníže totiž vybíral pro Tatary poplatky i od ostatních ruských knížat. Již předtím (1325-1341) přesídlil do Moskvy metropolita z Kyjeva. V Moskvě se tak soustředila nejvyšší moc světská (velkokníže) i duchovní (metropolita).

1380 – moskevský velkokníže Dmitrij Donský (1359-1389) porazil Tatary v bitvě na Kulikově poli (na Donu – odtud přízvisko Donský) První porážka Tatarů Rusy! Tento úspěch byl ale pouze přechodný. Tataři se vzchopili a při odvetném tažení v roce 1382 vypálili Moskvu a přiměli ruská knížectví opět odvádět poplatky.

V 15. století se však Zlatá horda drobí na menší chanáty, Rusové toho využijí a osamostatní se:

1480 – konec tatarské nadvlády nad Ruskem. Moskevský velkokníže Ivan III. (1462-1505) odmítl Tatarům platit poplatky. Tataři sice proti němu vytáhli s vojskem, k bitvě ale nakonec nedošlo a Tataři bez boje ustoupili. Rusové se tím vymanili z tatarské nadvlády, která trvala přes 250 let (od roku 1223).

Po roce 1480 budou pro změnu Rusové postupně zabírat tatarská území (chanáty). Poslední z těchto území, Krymský chanát, připojila k Rusku Kateřina Veliká (1762–1796) v roce 1783. Dnes existuje v Rusku autonomní republika Tatarstán (hlavní město Kazaň) v Povolží. Tataři stále žijí i na Sibiři a na Krymu (dnes Ukrajina).

Pyrenejský poloostrov

711 – Arabové vtrhli na Pyrenejský poloostrov a vyvrátili říši Vizigótů. Během několika let obsadili Arabové (ve Španělsku zvaní Maurové) téměř celý Pyrenejský poloostrov. Arabové vytvořili Córdobský chalífát (nejdříve emirát, od roku 929 pak chalífát).

Křesťané se na Pyrenejském poloostrově udrželi jen na severu, v Asturii a Baskicku. Za Karla Velikého pak dobyli Frankové na Arabech kousek území na severozápadě poloostrova (tzv. Španělská marka). Celý zbytek středověku pak bude probíhat reconquista – znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťany.

Španělsko

Reconquista vyšla ze Španělské marky a z Asturie. Na území dnešního Španělska vzniklo postupně několik křesťanských států, z nichž nejvýznamnější byly nakonec Kastilie a Aragonsko.

1212 – bitva u Las Navas de Tolosa – velké vítězství křesťanů, po němž dobyli téměř celý poloostrov s výjimkou krajního jihu (Granada a okolí).

V této bitvě na území Andalusie se proti Arabům spojily Kastilie, Aragonsko, Portugalsko a Navarra.

1469 – svatba následníků trůnu, Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské.

1479 – Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská („Katolická veličenstva“) nastupují na trůn. Vládnou společně. De facto tím vzniká Španělsko.

Formálně se ovšem zpočátku jednalo o personální unii. K definitivnímu sjednocení a vzniku Španělska došlo až po nástupu Karla I. Habsburského na trůn (viz níže), neboť Isabela a Ferdinand vládli samostatně každý ve svém království a v zemi svého partnera byli pouze zástupci panovníka. Isabela Kastilská zemřela v roce 1504, Ferdinand až v roce 1516.

1492 – dobytí Granady, posledního arabského území ve Španělsku. Definitivní konec reconquisty, Španělsko nabývá dnešních hranic.

Ke Španělsku dále (kromě kolonií, které Španělé postupně zaberou) patřila i území v Itálii, která předtím patřila Aragonsku – Sicílie, Sardinie a Neapolsko.

Název Španělsko („España“) je odvozen od latinského Hispania. Jediné území, které nakonec Španělé nezabrali, byla Andorra, které se podařilo zachovat nezávislost. Andorra vznikla v roce 1278.

1516 – nástup Habsburků na španělský trůn. Nastupuje Karel I., vnuk Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského. Karel I. (ve Španělsku vládnul 1516-1556) byl zároveň císařem Svaté říše římské (zde vládnul jako Karel V.) Nejmocnější panovník tehdejší Evropy, „nad jehož říší Slunce nezapadá.“

Ferdinand Aragonský neměl s Isabelou Kastilskou syna, jen pět dcer. Jejich třetí dcera Jana (Johana) Šílená si vzala roku 1496 Filipa Sličného, syna habsburského císaře Maxmiliána I. (vládnul 1493-1519). Filip s Janou měli 6 dětí. Karel I. (V.) byl jejich 2. dítětem a nejstarším synem. Vlády ve Španělsku se ujal roku 1516 po smrti svého děda Ferdinanda Aragonského. Po dědu Ferdinandovi zdědil korunu aragonskou a po své matce Janě korunu kastilskou. V Kastilii vládnul formálně jako spoluvládce své matky Jany Šílené, která zemřela až v roce 1555. Jeho matka byla ovšem choromyslná, takže de facto vládnul sám. V roce 1556 rezignoval na španělský trůn (leden 1556, ve prospěch svého syna Filipa II., ten pak vládnul ve Španělsku v letech 1556-1598) i na říšský trůn (září 1556, ve prospěch svého bratra Ferdinanda I., který vládnul už od roku 1526 v dědičných zemích, zemřel roku 1564). Tím byla zároveň jednotná habsburská říše rozdělena mezi dvě větve, mezi rakouské a španělské Habsburky. Karel I. (španělsky Carlos) žil po rezignaci ještě dva roky, zemřel roku 1558 ve Španělsku.

Karel V. byl posledním panovníkem Svaté říše římské, kterého papež korunoval císařem. Karel se za císaře prohlásil hned po svém nástupu, přesto však byl ještě korunován i papežem roku 1530. Všichni další císařové SŘŘ už měli tento titul automaticky.

Pátou dcerou Ferdinanda a Isabely byla Kateřina Aragonská, která se vdala za anglického krále Jindřicha VIII. Ten se s ní ovšem později, roku 1533, rozvedl → viz Tudorovci.

Inkvizice a pronásledování jinověrců ve Španělsku

1492 – vydán dekret o vypuzení židů ze Španělska. Během několika měsíců museli všichni židé buď konvertovat ke křesťanství, nebo opustit Španělsko. Celkově bylo vyhnáno asi 150000 židů, desetitisíce jich při tom zahynuly.

1502 – všichni Maurové (muslimští Arabové) byli vyhnáni ze Španělska. Museli odejít všichni, kdo se nenechali pokřtít.

1609 – ze Španělska byli vyhnáni i všichni Moriskové, tj. pokřesťanštění Arabové. Odešlo jich 600000! Jelikož byli Moriskové nejpilnějšími obyvateli Španělska, země po jejich odchodu zchudla.

Ve Španělsku měla mimořádný vliv katolická církev a inkvizice. Souviselo to hlavně s pronásledováním jinověrců, židů a muslimů. Inkvizici zavedl ve Španělsku král Ferdinand Aragonský. Španělská inkvizice byla podřízena přímo španělskému králi, nikoli papeži. Nejznámějším španělským inkvizitorem byl Tomás de Torquemada. Inkvizice pronásledovala hlavně bývalé židy a muslimy, kteří přestoupili na křesťanskou víru, byli však podezříváni, že přestoupili jen na oko.

Inkvizice byla ve Španělsku zrušena až v roce 1834!

Portugalsko

Portugalsko vzniklo během reconquisty. Roku 1095 se oddělilo od Galicie, čímž vzniklo portugalské hrabství (zpočátku jako kastilské léno), od roku 1139 bylo Portugalsko samostatným královstvím. Hlavním městem tehdy ještě malého Portugalska bylo Porto.

1147 – dobytí Lisabonu. První portugalský král Alfons I. dobyl za pomoci křižácké flotily na Arabech Lisabon, který se později (1255) stal novým hlavním městem Portugalska.

Alfons (Alfonso) I., zvaný Dobyvatel, vládnul v letech 1112-1185 (!). Když nastoupil na trůn, bylo mu 5 let. Dalších 14 let tedy za něj vládla jeho matka Tereza Kastilská jako regentka. Roku 1128 vyhlásil nezávislost Portugalska. Do roku 1139 byl hrabětem, roku 1139 se však prohlásil za prvního portugalského krále. Alfonsovi pomohli angličtí a němečtí křižáci, kteří se tehdy v rámci druhé křížové výpravy (1147-1149) plavili do Svaté země. Lisabon byl obléhán křesťany 4 měsíce. Po jeho dobytí bylo veškeré jeho obyvatelstvo zmasakrováno.

1212 – i Portugalci se účastnili velkého vítězství křesťanů u Las Navas de Tolosa.

1250 – Portugalci dobyli Algarve, jih dnešního Portugalska. Tím nabylo území Portugalska zhruba dnešní podoby a reconquista zde skončila.

Definitivně nabylo dnešní podoby pevninské Portugalsko až v roce 1297. Od roku 1297 má Portugalsko stále stejné hranice (nejstarší neměnná hranice v Evropě!).

V 16. století se Španělé a Portugalci stali největšími světovými námořními a koloniálními velmocemi (viz Zámořské objevy). Později byli ze světových moří vytlačeni Nizozemci, Brity a Francouzi.

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis II. (středověk – do roku 1648). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 16.díl – České Země v Raném Středověku II. (935-1197). Po tomto díle následuje – Evropa v letech 1066-1526 – Část II. – Anglie a Francie, Stoletá válka.