Křížové výpravy a rytířské řády

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis II. (středověk – do roku 1648). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 16.díl – České země v raném středověku II. (935-1197). Po tomto díle následuje – Evropa v letech 1066-1526 – Část II. – Anglie a Francie, Stoletá válka.

Za tradiční datum konce středověku se většinou považuje rok 1492 (objevení Ameriky). Do období 1066-1492 tedy spadá období vrcholného (rozvinutého) středověku a období pozdního středověku. Na vysokých školách se ovšem běžně učí „středověk“ až do roku 1648, i když léta 1492-1648 jsou už asi spíše raný novověk. Dělení středověku na jednotlivé fáze každopádně není jednotné. Osobně nevidím žádné významné dělítko mezi vrcholným a pozdním středověkem.

Křížové výpravy ve středověku

Křížové výpravy lze vymezit dvojím způsobem:

1. 1096 – 1270. Toto užší vymezení se týká doby trvání samotných křížových výprav.
2. 1095 – 1291. Širší vymezení, od vyhlášení první křížové výpravy až po zánik posledního křižáckého státu v Levantě (viz níže).

Termín Svatá země se přibližně kryje s termínem Palestina, který označuje území, na němž se dnes rozkládá stát Izrael + palestinská autonomní území. Pro křížové výpravy je ovšem lepší používat termín Levanta. Tento termín je širší a označuje východní Středomoří (včetně území dnešní Sýrie, Libanonu a jižního Turecka. Křižáci se uchytili na několika místech v Levantě (nikoliv jen ve „Svaté zemi“). Křížové výpravy ovšem směřovaly i mimo Levantu (Egypt, Tunis).

Jeruzalém, nejposvátnější město všech křesťanů, byl v držení muslimů už od 7. století, kdy ho dobyli Arabové. Ti však byli nábožensky tolerantní a dovolovali i nadále křesťanům poutě do Svaté země. Roku 1071 však dobyli Jeruzalém seldžučtí Turci, kteří poté křesťanům poutě do Jeruzaléma zakázali. Zároveň Turci výrazným způsobem ohrožovali Byzanc, jejíž císař (Alexios I. Komnenos, roku 1095) požádal papeže o pomoc. Toto byly bezprostřední příčiny (či záminky) pro vyhlášení křížových výprav.

1095 – papež Urban II. vyhlásil na koncilu v Clermontu (Francie, dnes Clermont-Ferrand ve Francouzském středohoří) křížovou výpravu s cílem osvobodit Boží hrob od nevěřících. Svůj projev zakončil větou: „Bůh to chce!“.  Papež slíbil účastníkům první křížové výpravy i odpuštění hříchů a přidělení dobyté půdy.

První křížová výprava (dále též KV) sice splnila cíl a dobyla Jeruzalém, jelikož se ale křižákům nepodařilo Jeruzalém a další území v Levantě (východní Středomoří) udržet, následovaly další křížové výpravy. Dělení KV není zcela jednotné. Obvykle se rozlišuje 7(případně 8 či 9) křížových výprav, které celkově proběhly v letech 1096-1270. Křesťanům se podařilo dočasně dobýt Jeruzalém a další území, nakonec však byli z Levanty muslimy opět vytlačeni.

Podle Kroniky lidstva bylo velkých křížových výprav 7 (zde se držím tohoto dělení), podle Cs.wikipedie 9. Až po 4.KV je číslování jednotné, po ní to však různé zdroje číslují různě. V tomto článku se řídím dělením podle Kroniky lidstva. Poslední křížovou výpravou (podle tohoto dělení 7.KV) byla výprava francouzského krále Ludvíka IX. Svatého do Tuniska – viz též níže.

1291 – pád Akkonu (Akko, dnes v severním Izraeli). Akko bylo poslední křižáckou pevností v Levantě. Definitivní konec křížových výprav.

Akko dobyli mamelukové, což byla egyptská dynastie tureckého původu. Mamelukové (mamlúci) vládli v Egyptě samostatně v letech 1250-1517. Ovládali i Sýrii a další oblasti (Mekka, Libye). Za předchozí dynastie to byli otroci. Samostatně vládli Egyptu až do roku 1517. Poté se stal Egypt součástí Osmanské říše, avšak mamelukové i nadále řídili Egypt z pověření tureckého sultána. Proti mamelukům bojoval později i Napoleon během svého tažení do Egypta (porazil je v bitvě u pyramid roku 1798).

Křižácké státy v Levantě: Jeruzalémské království, Antiochijské knížectví (historicky Sýrie, dnes ale leží Antakya v Turecku), hrabství Edesské (jediný vnitrozemský křižácký stát, dnes jižní Turecko), hrabství Tripolské (Tripolis, arabsky Tarábulus, leží dnes v severním Libanonu). Tyto čtyři státy vznikly po 1.KV. Po 3.KV vzniklo Kyperské království. Po 4.KV vznikly dočasně další státy na bývalém byzantském území: Latinské císařství (hlavní město Konstantinopolis) a další na něm závislá křižácká území (Achajské knížectví, Athénské vévodství, Soluňské království), Kréta, Rhodos a další řecké ostrovy (zabrali si je pro sebe Janované a Benátčané).

Křížové výpravy tedy z vojenského hlediska skončily neúspěchem a významně zhoršily vztahy křesťanů a muslimů. Pro západní a střední Evropu ale měly mimořádný kulturní význam. Evropané se totiž setkali s mnohem vyspělejší arabskou a byzantskou kulturou. Zejména Arabové vynikli v matematice, lékařství, astronomii a filosofii.

Prostřednictvím Arabů se křesťané setkali mj. i s řeckou filosofií.

Církevní rytířské řády

Církevní rytířské řády vznikly původně k obraně dobytých území ve Svaté zemi. Po vyhnání křižáků z Levanty však existovaly dál a hrály často významnou roli v evropských dějinách.

• Johanité – určitou dobu drželi Kypr, pak Rhodos. Nakonec se roku 1530 usadili na Maltě. Proto se jim dnes říká Řád maltézských rytířů. Dnes sídlí tento řád v Římě (byl obnoven v roce 1879) a zabývá se převážně charitativní činností. Má mezinárodně právní subjektivitu (často se označuje jako stát bez státního území). Má vlastní velvyslance a udržuje diplomatické styky s 94 státy světa, včetně České republiky (velvyslanectví má v Praze v Lázeňské ulici na Malé Straně).
• Řád německých rytířů – vytvořil si vlastní stát v Pobaltí. Později podlehnul v bojích s Poláky. I tento řád existuje dodnes. Jeden z polských knížat pozval do země (proti pohanským Prusům) roku 1226 Řád německých rytířů. Němečtí rytíři však vytvořili v Pobaltí samostatný stát a rozšířili svoje území i na úkor Polska. Moc řádu byla vážně otřesena těžkou porážkou od vojska polsko-litevské unie v bitvě u Grunwaldu (1410, jedna z největších bitev středověku). Řád německých rytířů dnes působí v sedmi státech, včetně České republiky (jeho vedení u nás sídlí v Opavě). Má mužskou i ženskou větev.
• Templáři – název je odvozen od templu (chrámu) v Jeruzalémě a byl původně založen na ochranu křesťanských poutníků. Po křížových výpravách sídlili ve Francii. Byli velmi bohatí a mocní. V roce 1312 byl řád papežem (na nátlak Filipa IV. Sličného) zrušen (více – viz Francie). Po zrušení řádu ve Francii připadl zbytek jejich majetku johanitům. Mnoho templářů bylo zatčeno a upáleno či uvězněno, většina ostatních přešla do jiných rytířských řádů.

Nejvýznamnější křížové výpravy

První křížová výprava (1096 – 1099)

Ve skutečnosti vlastně existovaly dvě paralelní výpravy. Výprava chudiny se do Svaté země vůbec nedostala a lůza si pak své choutky vybila masakrováním židů v Porýní. Druhá, regulérní vojenská výprava (rytíři), však byla z vojenského hlediska velice úspěšná.

Křižáci dobyli v roce 1099 Jeruzalém a založili zde Jeruzalémské království (a rovněž další státy – viz poznámka výše).  V Jeruzalémě křižáci povraždili téměř všechno obyvatelstvo, muslimy, židy i křesťany.

Později však byly Jeruzalémské království a další křižácké státy v Levantě opět obsazeny muslimy, a následovaly proto další křížové výpravy s cílem zvrátit tento stav.

Rytířskou výpravu vedl Gottfried z Bouillonu, který se po dobytí Jeruzaléma stal i prvním jeruzalémským králem. Do výpravy se přihlásilo asi 330000 rytářů, do Svaté země se jich však dostalo pouze 40000. Jeruzalém obléhali 4 týdny.

Výpravu chudiny vedl Petr Poustevník (Petr z Amiensu). Kromě protižidovských pogromů se dopouštěli i dalších výtržností. Většina z těchto „křižáků“ byla neozbrojená. Část chudiny došla až k hradbám Konstantinopole. Většinu chudinských houfů nakonec Turci rozprášili, účastníky pobili nebo prodali do otroctví.

Druhá křížová výprava (1147-1149)

Měla za úkol osvobodit Edessu, která krátce předtím padla do muslimských rukou.

Výprava byla neúspěšná, dobýt Edessu zpět se křižákům nepodařilo.

Tato výprava však výrazně zasáhla do dějin Portugalska (viz níže), křižáci pomohli Portugalcům dobýt na Arabech Lisabon (na obrázku)

Této výpravy se účastnil i český kníže Vladislav II. (pozdější král Vladislav I.), který se ovšem až do Svaté země nakonec vůbec nedostal.

Třetí křížová výprava (1189-1192)

Sultán Saladin, vládce Egypta a Sýrie, dobyl roku 1187 Jeruzalém pro muslimy zpět.

Proto byla vyslána třetí křížová výprava, které se účastnili nejmocnější panovníci tehdejší Evropy.

Výpravě veleli římský císař Fridrich I. Barbarossa, francouzský král Filip II. August a anglický král Richard Lví srdce.

Fridrich I. Barbarossa se ovšem jejího konce nedožil, protože se utopil v roce 1190 při koupání (v řece Salef, dnes Göksu ve východním Turecku). Filip II. pak z výpravy odešel dříve, aby se mohl pustit do zabírání anglických držav ve Francii.

Richardovi Lví srdce se pak Jeruzalém dobýt nepodařilo, dohodl však se sultánem Saladinem, že křesťanští poutníci budou mít přístup do Jeruzaléma.

Čtvrtá křížová výprava (1202-1204)

Cílem této výpravy mělo být dobytí Egypta a Jeruzaléma, křižáci však nakonec dobyli roku 1204 Konstantinopol. Křižáci zde založili Latinské císařství, které pak existovalo v letech 1204-1261.

Na této výpravě vydělaly především Benátky, které pomocí křižáků zlikvidovaly Byzanc, svého největšího obchodního konkurenta.

Kromě Latinského císařství dobyli křižáci i území Athénského vévodství, Achájského knížectví a Soluňského království (tyto státy však byly podřízeny Latinskému císařství). Byzanc ovšem nezanikla úplně. Pozbyla sice Konstantinopole, avšak zbyl jí despotát Épeirský, Trapezuntské císařství a Nikájské císařství. V roce 1261 nikájské vojsko dobylo Konstantinopol zpět a Byzanc byla opět obnovena.

Dětská křížová výprava (1212)

Nepočítá se do „oficiálního“ pořadí.

Vrchol středověkého náboženského fanatismu.

Lidé věřili, že nevinným dětem Bůh pomůže dobýt Jeruzalém zpět. Děti do Svaté země ani nedorazily. Část byla vrácena z Itálie zpět, část prodali majitelé lodí do otroctví.

„Vůdcem“ výpravy byl desetiletý pastýř Mikuláš, který tvrdil, že se mu zjevil anděl a sdělil mu, aby se vydal do Jeruzaléma, který Bůh vydá neposkvrněným.

Když děti dorazily do Janovského přístavu, čekaly, že před nimi rozestoupí moře jako před Mojžíšem a ony budou moci dojít až do Svaté země.

Když se tak nestalo, vrátily se zpět domů. Jiné části výpravy se podařilo dostat na lodě, ale majitelé děti prodali do otroctví v Egyptě a v Tunisu.

Část dětí také zahynula při ztroskotání nedaleko Sardinie.

Pátá křížová výprava (1228-1229)

Vedl ji římský císař Fridrich II. (Štaufský, římský král 1212-1250, císař 1220-1245).

Výprava skončila velkým úspěchem, neboť Fridrich II. dosáhnul s egyptským sultánem dohody a získal bez boje Jeruzalém, Betlém a Nazaret.

Tento úspěch však nebyl trvalý, již roku 1244 dobyli Turci ve službách egyptského sultána Jeruzalém zpět.

Křesťanům se pak už Jeruzalém nikdy nepodařilo znovu dobýt.

Tuto křížovou výpravu podniknul Fridrich II. na vlastní pěst, bez povolení papeže.

Česká wikipedie čísluje tuto KV jako šestou. 5.KV se podle Wikipedie konala 1217-1221. Křižáci zaútočili na Egypt, ale výprava skončila neúspěšně.

Zbývající křížové výpravy (6. a 7.)

6.křížová výprava (7.KV dle počítání Wikipedie, 1248-1254). Francouzský král Ludvík IX. se pokusil dobýt Egypt, padnul však do zajetí s celou svojí armádou a výprava skončila neúspěšně. Ludvík i jeho křižáci byli nakonec propuštěni po zaplacení výkupného.

7. křížová výprava (8.KV dle Wikipedie, 1270). Ludvík IX. zaútočil na Tunis. Chtěl odsud postupovat směrem na Egypt a poté na Jeruzalém. Ve vojsku však vypukla epidemie, král Ludvík IX. zemřel na následky epidemie (úplavice, mor?) a křižáci se z Tunisu stáhli.

Wikipedie ještě udává 9.KV z roku 1271-1272, která směřovala do Svaté země a vedl ji anglický princ Eduard. Výprava nedosáhla žádného úspěchu.