Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis II. (středověk – do roku 1648). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 13.díl – Evropa v raném středověku III. – Byzantská říše, Arábie a Rusko. Po tomto díle následuje – České země v raném středověku I. (do roku 935 – Sámova říše).
Církev ve starověku
Časová osa
Klíčové milníky raně křesťanské církve
Zakladatelem církve byl Ježíš Kristus (narozen asi v letech 4-7 př.n.l.). Pravděpodobně historická osobnost. Podle Bible se narodil v Betlémě, žil v Nazaretu a ukřižován byl v Jeruzalémě (Golgota). Pokřtil ho Jan Křtitel. Měl 12 učedníků, apoštolů, z nichž jeden (Jidáš) ho zradil. Třetí den po svém ukřižování (byl ukřižován na Velký Pátek), o Velikonoční neděli, vstal z mrtvých.
Bible má dvě části – Starý zákon (společný se židy) a Nový zákon. Nový zákon obsahuje 4 evangelia (Marek, Matouš, Lukáš, Jan), skutky a listy apoštolů a Zjevení svatého Jana (Apokalypsa).
Nejvýznamnějšími apoštoly byli svatý Petr (původním jménem Šimon, první papež) a svatý Pavel (původním jménem Saul). Oba dva byli podle tradice popraveni v Římě za císaře Nerona: Petr byl ukřižován (hlavou dolů), Pavel byl sťat (byl římským občanem).
Křesťané byli občas pronásledováni. Někdy nahodile (pronásledování za císaře Nerona po požáru Říma), někdy systematicky jako nepřátelé státu (hlavně za Diocletiana). Ve 4. století ale nastal zásadní obrat →
313 – Edikt Milánský – vydal ho císař Konstantin I. Veliký (spolu se svým spolucísařem Liciniem). Edikt zrovnoprávnil křesťanství s ostatními kulty, konec pronásledování křesťanů.
Konstantin se opíral o církev, která však tehdy nebyla jednotná. Proto svolal →
325 – Níkajský (též nicejský) koncil. Město Níkaia leží v Malé Asii. Tento koncil řešil hlavně věroučné otázky, týkající se otázky Svaté Trojice. Na koncilu se střetli katolíci s ariány.
katolíci – tvrdili, že Otec a Syn jsou jedné podstaty, jsou si rovni
ariáni – popírali božství Kristovo, Syn prý není Otci roven, jen podoben.
Na koncilu zvítězili katolíci, ariáni byli prohlášeni za heretiky (kacíře).
Přesnější název koncilu je První níkajský koncil (druhý níkajský se konal v roce 787). Byl to první ekumenický koncil, setkání biskupů církve. Ariáni se nazývali podle kněze jménem Areios (latinsky Arius, žil 256-336). Areios byl už před koncilem exkomunikován z církve, po koncilu byl navíc poslán do exilu. Bylo zde formulováno závazné, níkajské (nicejské) vyznání víry, které bylo rozšířeno na druhém ekumenickém koncilu v Konstantinopoli v roce 381 (první konstantinopolský koncil). Toto vyznání se nazývá nicejsko-konstantinopolské (či nicejsko-cařihradské). Dodnes ho uznávají katolíci, pravoslavní, anglikáni i protestanti. První níkajský koncil stanovil i datum Velikonoční neděle (první neděle po prvním jarním úplňku).
380 – Theodosius I. (poslední císař jednotné římské říše, vládnul 379-395) prohlásil křesťanství za státní náboženství. Role se obrací, nyní začali být pronásledováni pohané.
Církev v raném středověku (do roku 1122)
(křížové výpravy → jinde, viz vrcholný středověk)
Klady a zápory církve ve středověku
- zápory: totalitní organizace, pronásledující všechny odpůrce, jinověrce a heretiky.
- klady: uchovala kulturní odkaz antiky, pečovala o vzdělání. Byla jedinou fungující organizací v chaosu raného středověku.
Kláštery a církevní řády
Přehled
Hlavní mnišské řády středověku
| Řád | Rok vzniku | Zakladatel | Heslo / charakter |
|---|---|---|---|
| Benediktini | 529 | Benedikt z Nursie | Ora et labora — kláštery jako centra vzdělání, zemědělství a opisování rukopisů |
| Clunyjské hnutí | 910 | Vilém I. Akvitánský | Reforma benediktinů — přímá podřízenost papeži, odmítnutí světské investitury |
| Cisterciáci | 1098 | Robert z Molesme | Návrat k přísné Benediktově řeholi, fyzická práce, hospodářský rozkvět Evropy |
| Františkáni | 1209 | František z Assisi | Chudoba, kazatelství mezi chudými, péče o nemocné |
| Dominikáni | 1216 | Dominik z Guzmánu | Kazatelský řád, boj s herezemi, řízení inkvizice |
| Jezuité | 1540 | Ignác z Loyoly | Vojenská disciplína, vzdělání, misie — hlavní nástroj protireformace |
První mniši, poustevníci, pobývali na poušti, odsud jejich název. Jedním z prvních poustevníků byl svatý Antonín (žil 251-356), který působil v Egyptě. V Evropě se poustevníci uchylovali do hlubokých lesů, žili osaměle. Později vznikly mnišské řády, kde žili mniši v kolektivu a řídili se určitými pravidly.
asi 529 – svatý Benedikt z Nursie založil nejstarší klášter na hoře Monte Cassino (jižně od Říma). Pro mnichy sestavil pravidla mnišského života, hlavním heslem bylo: Ora et labora! („Modli se a pracuj!“). Založil tak řád benediktýnů, který byl až do přelomu 11. a 12. století jediným řádem.
Klášter Monte Cassino byl za druhé světové války prakticky úplně zničen anglo-americkým letectvem.
Teprve později bylo založeno mnoho dalších řádů, mužských (mniši) i ženských (jeptišky): cisterciáci, kartuziáni, premonstráti, františkáni, dominikáni, karmelitáni …
Kláštery byly středisky vzdělanosti, vznikaly v nich i klášterní školy.
Clunyjské hnutí
Z benediktýnského kláštera v Cluny (Burgundsko) vzešla kolem roku 910 mnišská reforma. Byla zaměřená zejména proti zesvětštění mnišského kléru.
Do kláštera byli tehdy běžně odkládáni synové a dcery bohatých feudálů, kteří nemohli dědit a neuzavírali sňatek. Tyto děti prominentů ovšem v klášteře žili často vyloženě světským způsobem života. Do klášterů byly také posílány různé další osoby za trest.
Clunyjské hnutí kladlo důraz na návrat k původním křesťanským hodnotám a snažilo se vymanit církev ze závislosti na světské moci.
Velké (východní) schizma – 1054
Rozdíly mezi křesťanským východem a západem se postupně čím dál tím více zvětšují:
- Východ: v Byzanci funguje césaropapismus. Císař má moc nejenom světskou, nýbrž i nad církví. Formálně je sice hlavou církve konstantinopolský patriarcha, avšak ten je podřízen císaři. Jako liturgický jazyk se na východě prosadila řečtina.
- Západ: v západní Evropě vzniknul naopak dualismus moci světské (císař) a duchovní (papež). Papež si, coby nástupce svatého Petra, činí nárok na nadvládu nad celým křesťanstvem, což ovšem východ neuznává. Liturgickým jazykem na západě se stala latina.
1054 – velké (východní) schizma. Definitivní rozkol (schizma), církev se definitivně rozštěpila na západní katolickou a východní pravoslavnou (ortodoxní) církev. Rozdělení trvá dodnes.
Rozkol nastal, když papežský vyslanec exkomunikoval konstantinopolského patriarchu přímo na území Konstantinopole! Patriarcha na oplátku exkomunikoval papežského vyslance. Tato rozepře byla ovšem vyústěním dlouhodobě narůstajících rozepří mezi Východem a Západem. Schizma narušilo pouze jednotu církve, nikoliv však jednotu víry (čímž se liší od hereze).
Boj o investituru (1075-1122)
Brzy po velkém schizmatu vypuknul na Západě spor o investituru, o dosazování biskupů. Šlo o to, zda právo dosazovat biskupy na biskupský stolec má papež nebo císař. Hlavními aktéry sporu byli římský císař Jindřich IV. (1056-1105) a papež Řehoř VII. (1073-1085).
1075 – začátek boje o investituru. Papež Řehoř VII. vydal papežskou bulu, ve které požaduje absolutní nadvládu nad církví. Jen papež má prý právo jmenovat biskupy. Papež dále tvrdí, že má právo nejenom korunovat, nýbrž i sesadit císaře! Předtím byla praxe taková, že biskupy dosazoval císař (viz Ota I. – systém říšské církve) a občas dosazoval císař i papeže!
1076 – Jindřich IV. si to nenechal líbit a na sjezdu říšských biskupů (říšská synoda) ve Wormsu, kterému předsedal, prohlásil papeže za sesazeného. Řehoř VII. reagoval tím, že vyhlásil nad Jindřichem církevní klatbu, čímž ho dočasně exkomunikoval (vyloučil) z církve a zbavil všechny jeho poddané povinnosti ho poslouchat. Němečtí biskupové i německá knížata následně vypověděli Jindřichovi IV. poslušnost a Jindřich musel ustoupit →
1077 – pouť do Canossy. Jindřich IV. se bos, v rouše kajícníka, vydal pěšky ke hradu Canossa (v severní Itálii), před kterým tři dny klečel a papež mu odpustil.
Tím ovšem spor neskončil. Papež později uvalil na Jindřicha klatbu podruhé, tentokrát ovšem Jindřich IV. reagoval vojenskou silou a v roce 1084 dobyl Řím. Při této akci mu vydatně pomohl český kníže Vratislav II., který za to od Jindřicha IV. obdržel v roce 1085 královský titul. Řehoř VII. musel z Říma utéct. Zemřel v roce 1085 v jižní Itálii, kde se ukryl u Normanů.
Spor se vyřešil až za Jindřicha V. (1105-1125). Jindřich V., syn Jindřicha IV., svého otce v roce 1105 svrhnul (Jindřich IV. zemřel v roce 1106).
1122 – konkordát wormský. Ve Wormsu ho uzavřeli císař Jindřich V. a papež Kalixtus II. Výsledný kompromis byl spíše úspěchem papeže. Podle konkordátu wormského papež jmenuje biskupy (předává biskupovi prsten a berlu jako symbol duchovní moci), kdežto římský král (císař) tuto volbu pouze potvrzuje (předává biskupovi žezlo, symbol světské moci biskupa). Konkordát de facto zrušil systém říšské církve, který zavedl Ota I. (který považoval biskupy za státní úředníky).
Hlavní boj o investituru probíhal v říši a skončil konkordátem wormským. Menší boje o investituru však probíhaly mezi církví a světskou mocí i ve Francii (konkordátem z roku 1106 rezignoval francouzský král Filip I. na investituru biskupů) a v Anglii (zde byl spor ukončen konkordátem westminsterským v roce 1107 a skončil, podobně jako v Říši, vítězstvím církve). Ve všech třech zemích (Říše, Francie, Anglie) tak boj o investituru skončil vítezstvím církve, která uhájila právo svobodné volby biskupů, panovníci to pak pouze potvrzují.
Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis II. (středověk – do roku 1648). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 13.díl – Evropa v raném středověku III. – Byzantská říše, Arábie a Rusko. Po tomto díle následuje – České země v raném středověku I. (do roku 935 – Sámova říše).