Politický a hospodářský vývoj II. (1929-1935)
1929 (říjen) – 3. volby do Poslanecké sněmovny. Opět byly předčasné (měly být po 6 letech). Zvítězili agrárníci, ale jinak spíše posílila levice.
Výsledky voleb: 1.agrárníci 15.0%, 2.sociální demokraté 13.0%, 3.národní socialisté 10.4%, 4.KSČ 10.2%, 5.lidovci 8.4%, 6.němečtí sociální demokraté 6.9%.
Do čela vlády se opět postavil František Udržal (premiérem v letech 1929-1932, politik hradního křídla agrární strany), který sestavil vládu široké koalice (5 českých státotvorných stran + 2 německé – němečtí sociální demokraté a agrárníci).
Hospodářská krize
20. léta – zlatá léta československé (i světové) ekonomiky. Československo bylo jednou z nejvyspělejších zemí světa, československá koruna byla mimořádně silná. Největším symbolem této epochy byl Tomáš Baťa, kterému se dokonce dařilo vyvážet i v době krize!
1929 (čtvrtek 24.10.) – „černý pátek“ (ve skutečnosti čtvrtek) na burze v New Yorku, propuká celosvětová hospodářská krize. U nás se krize začala projevovat koncem roku 1930. Trvala zhruba v letech 1930-1934, nejhorší byl rok 1933.
Vrchol krize (1933): pokles průmyslové výroby o 40% (ve srovnání s rokem 1929), pokles exportu o 71% (oproti roku 1929)
Dále prudký pokles ceny agrárních produktů. Krize postihla více exportní odvětví. V únoru 1933 bylo v Československu přes milion nezaměstnaných! (úředně bylo registrováno 920000 nezaměstnaných, podle odhadů bylo dalších 300000 neregistrovaných). Spousta dalších zaměstnanců sice nebyla propuštěna, ale pracovala na zkrácený úvazek.
Sociální a politické otřesy
Konaly se demonstrace a stávky. Největší akcí byla mostecká stávka v roce 1932. V mosteckém revíru tehdy stávkovalo 25000 horníků a dalších zaměstnanců (Čechů i Němců), a to zejména proti propouštění. Tato stávka nakonec skončila kompromisní dohodou, jinde si však střety s policií vyžádaly i oběti na životech. Byla zavedena státní a obecní podpora chudých, která však nebyla dostatečná; poukázkám na jídlo se například posměšně říkalo „žebračenky“.
Vzrůst politického radikalismu
Němci. Němci byli více nespokojeni, protože asi ⅔ nezaměstnaných byly v převážně německém pohraničí. Češi za to nemohli: Němci měli smůlu, protože krize postihla více tradiční průmyslové obory (textilní, sklářský průmysl), které byly rozmístěny především v pohraničí. Němci se však radikalizují. V roce 1933 byla založena Sudetendeutsche Partei(SdP), do jejíhož čela se postavil Konrád Henlein (původně učitel tělocviku z Liberce). SdP bude spolupracovat s Hitlerem a postupně získá většinu německých voličů na svou stranu.
KSČ. KSČ se ještě více zradikalizovala v roce 1929, kdy se do čela strany dostal Klement Gottwald. V roce 1934 Gottwald dokonce kandidoval na prezidenta (s heslem „Ne Masaryk, ale Lenin“). Zvolen byl však (počtvrté a naposled) Masaryk. Komunisté vedli agresivní kampaň za sovětizaci Československa. Nakonec byl na Gottwalda a další tři komunisty vydán zatykač, a tak museli uprchnout do SSSR.
Česká pravice. I česká pravice se radikalizuje. Národní obec fašistická (v jejím čele stál bývalý generál Radola Gajda) se 21. ledna 1933 (9 dní před nástupem Hitlera v Německu) pokusila o státní převrat. Fašisté zaútočili na kasárna v Brně – Židenicích, puč byl ale potlačen. Fašisté nezískali nikdy velkou podporu veřejnosti (ve volbách v roce 1929 dostali 0.9% hlasů, v roce 1935 2.0%).
Národní sjednocení – vzniklo před volbami v roce 1935 sjednocením několika menších pravicových stran (nejvýznamnější z nich byli národní demokraté). V čele stál Karel Kramář. Členem byl rovněž bývalý národní socialista Jiří Stříbrný (v této době již inklinoval k fašismu). Ve volbách v roce 1935 získalo Národní sjednocení 5.6% hlasů.
Slovensko – extremistické tendence stoupají i v HSĽS, strana stále více prosazuje autonomii Slovenska.
Vývoj v agrární straně
František Udržal byl premiérem v letech 1929-1932. Poté ho vedení strany vyměnilo a do čela vlády nastoupil Jan Malypetr (premiérem v letech 1932-1935). V roce 1933 zemřel Antonín Švehla a předsedou strany se stal Rudolf Beran, vůdce protihradního křídla agrární strany.
Hospodářská opatření vlády proti krizi
Státní zásahy do zemědělství – zaveden obilní monopol: zemědělci mu povinně dodávali obilí za monopolem určené ceny! Koruna byla devalvována (o 30%) kvůli podpoře exportu. Tento krok byl nepopulární a národní demokraté kvůli tomu dokonce vystoupili z vlády. Československo také významně zvýšilo zbrojařskou výrobu (ohrožení zvenčí), stali jsme se zbrojařskou velmocí. Těžký průmysl se nakonec z krize vzpamatoval rychleji, protože nebyl tolik závislý na vývozu. V roce 1937 dosáhla konečně výroba úrovně z roku 1929 (respektive 97% tohoto stavu).
Československo v letech 1935-1938, Mnichov
1934 – TGM počtvrté zvolen prezidentem republiky
1935 (květen) – 4. parlamentní volby do Poslanecké sněmovny. Nejvíce hlasů (15%) získala Sudetoněmecká strana (SdP), díky volebnímu systému ale získala větší počet mandátů druhá agrární strana, i když ta měla méně hlasů (14%)! SdP získala celkem ⅔ německých hlasů.
Výsledky voleb: 1.Sudetendeutsche Partei 15.2% (44 mandátů), 2.agrárníci 14.3% (45 mandátů), 3.sociální demokraté 12.6% (38 mandátů), 4.KSČ 10.3% (30 mandátů), 5.národní socialisté 9.2% (28 mandátů), 6.lidovci 7.5% (22 mandátů), 7.Autonomistický blok (Hlinkovci) 6.9% (22 mandátů).
Díky tomu, že agrárníci měli o jeden mandát více než Henleinovci, dostali právo sestavit právo oni. V listopadu 1935 se novým premiérem stal slovenský agrárník Milan Hodža(jediný slovenský premiér za 1. republiky, premiérem 1935-1938).
prosinec 1935 – TGM abdikoval (zemřel pak v září 1937). Za svého nástupce doporučil Edvarda Beneše. Ten pak byl skutečně zvolen prezidentem, a to drtivou většinou hlasů (430 ze 450!). Hlasy nakonec dostal i od komunistů. Jelikož Klement Gottwald tehdy nuceně pobýval v Moskvě, šéfovali tehdy komunistům v Československu Jan Šverma a Rudolf Slánský, a ti to odsouhlasili. Protikandidát pravice, Bohumil Němec, se nakonec v předvečer volby vzdal kandidatury.
Edvard Beneš (žil 1884-1948) byl původním vzděláním sociolog a právník. Jeden ze tří klíčových mužů čs. zahraničního odboje, v letech 1919-1920 byl členem čs. delegace na Pařížské mírové konferenci. V letech 1920-1935 byl ministrem zahraničí Československa. Prezidentem republiky byl v letech 1935-1948 (z toho „regulérně“ 1935-1938 a 1945-1948, mezitím byl prezidentem v exilu).
Kromě SdP měli národnostní požadavky i Hlinkovci, kteří požadovali autonomii Slovenska.
Rozbití Československa
Nástupem Hitlera k moci (1933) se situace Československa zhoršila. Hitler Čechy nesnášel (nemohl jim mj. odpustit, že rozbili Rakousko-Uhersko), chtěl se zmocnit špičkového českého zbrojního průmyslu a navíc nelibě nesl, že ČSR poskytovala azyl politickým uprchlíkům z Německa. Rozhodl se proto Československo rozbít a využít k tomu německou menšinu (v Čechách a na Moravě žilo 7 milionů Čechů a 3 miliony Němců).
Od roku 1937 připravoval německý generální štáb Fall Grün – plán na přepadení Československa. Definitivně přikročil Hitler k likvidaci Československa po anšlusu Rakouska (březen 1938). Bylo dohodnuto (mezi Henleinem a Hitlerem), že SdP bude klást československé vládě nepřijatelné požadavky.
duben 1938 – sjezd SdP v Karlových Varech vyhlásil tzv. karlovarské požadavky. Bylo to celkem 8 bodů. V zásadě Němci žádali úplnou autonomii německého pohraničí a „svobodu přihlásit se k německému světovému názoru“ (= k nacismu).
květen 1938 – vláda se obávala přesunů německých vojsk u našich hranic a vyhlásila částečnou mobilizaci.
Velká Británie a Francie – budou pokračovat v politice appeasementu. Než by riskovaly válku s Hitlerem kvůli Československu, raději se s Hitlerem dohodnou.
srpen 1938 – do ČSR přijel britský zprostředkovatel, lord Runciman. Ten byl spíše na straně Němců (protože VB nechce válku) a doporučil Čechům, aby Hitlerovi odstoupili německé pohraničí (doporučil to 15.9., jeden den po puči – viz dále).
13.-14.9.1938 – SdP se pokusila o puč v pohraničí. Čs. vláda ho potlačila, vyhlásila stanné právo a zakázala SdP. Henlein a spol. uprchli do Německa.
15.9.1938 – jednání Hitler-Chamberlain v Berchtesgadenu. Na základě Hitlerových požadavků vyvinuli VB a F nátlak na Československo, aby odstoupilo Německu okresy s více než 50% Němců. Beneš a vláda s tím nakonec souhlasili! To vyvolalo mohutné demonstrace a Hodžova vláda 22.9. odstoupila. Beneš pak jmenoval novou vládu v čele s generálem Janem Syrovým.
22.9.1938 – nové jednání mezi Hitlerem a Chamberlainem, tentokrát v Bad Godesbergu. Chamberlain informoval Hitlera, že Československo přijalo jeho požadavky. Hitler však odmítl (!), prý už to nestačí a žádá navíc i uspokojení územních požadavků Polska a Maďarska. Čs. vláda (Jan Syrový) to odmítla a vyhlásila všeobecnou mobilizaci (23.9. -mobilizace proběhla vzorně). Hitler prohlásil, že nepřistoupí-li Československo na jeho požadavky, zahájí proti němu Německo válku. Nakonec ale Hitler ustoupil a souhlasil s konáním mezinárodní konference.
29.9.-30.9.1938 – Mnichovská konference. Účastnili se jí Adolf Hitler, Benito Mussolini, Edouard Daladier (premiér Francie) a Neville Chamberlain (premiér VB). Závěry konference byly podepsány až po půlnoci, tedy 30.9.1938. Prezident Beneš a vláda tento diktát („O nás bez nás“) nakonec přijali. Na základě Mnichovské konference musel Československo ve dnech 1.-10.10.1938 odstoupit pohraničí ve prospěch Německa, do tří měsíců se pak měla vyřešit území ve prospěch Polska (bylo nakonec provedeno rovněž v říjnu) a Maďarska (2.11. – 1. vídeňská arbitráž, viz dále). O sporných oblastech (co se týče německých území) rozhodla mezinárodní komise, která stranila Němcům – na odstoupených územích tak nakonec zůstalo i 800000 Čechů.
Druhá republika (Československo 1938-1939)
Druhá republika: 1.10.1938-15.3.1939
Už po Mnichovu se konala 1. vídeňská arbitráž (2.11.1938). V té rozhodovali ministři zahraničí Německa (Ribbentrop) a Itálie (Ciano). Rozhodli o odstoupení jižního Slovenska a jihu Podkarpatské Rusi Maďarsku. Celkově tak nakonec přišlo Československo o ⅓ svého území (asi 40000 km2) a ⅓ obyvatelstva (asi 5 milionů obyvatel). Německo získalo české pohraničí + Petržalku (předměstí Bratislavy na druhé straně Dunaje), Polsko získalo Těšínsko + kousky Oravy a Spiše a Maďarsko jih Slovenska a Podkarpatské Rusi. Z českého pohraničí odešlo do vnitrozemí Čech a Moravy 450000 českých uprchlíků (někteří byli vyhnáni, jiní utekli).
Nový okleštěný stát se psal Česko-Slovensko. Prezident Beneš 5. října abdikoval a odjel do emigrace (Velká Británie). Novým prezidentem byl zvolen (30.11.1938) Emil Hácha (žil 1872-1945). To byl nestraník, dříve předseda Nejvyššího správního soudu. Novým premiérem se stal Rudolf Beran (dříve agrárník), předseda nové Strany národní jednoty. Tato nová, vládní strana, sdružovala dřívější pravicové strany (největší vliv v ní měli bývalí agrárníci), zatímco jedinou opoziční stranou byla levicová Národní strana práce, v níž se sloučili bývalé levicové strany (sociální demokraté a národní socialisté). Komunistická strana byla zakázána a přešla do ilegality.
prosinec 1938 (15.12.) – zmocňovací zákon. Beranova vláda si nechala parlamentem udělit pravomoc (na dva roky) nahrazovat zákony svými nařízeními. Od té doby vládne vláda bez parlamentu → definitivní konec demokracie v Československu.
Slovensko a Podkarpatská Rus
Slovensko i Podkarpatská Rus získaly v říjnu 1938 autonomii. V říjnu byla jmenována slovenská i podkarpatoruská autonomní vláda, i když příslušný ústavní zákon, ustavující autonomii Slovenska i Podkarpatské Rusi, byl vydán až v listopadu. Hlavním městem Podkarpatské Rusi byl Chust. Z Česko-Slovenska se ve skutečnosti stala de facto federace (či spíše konfederace), protože česko-slovenská vláda prakticky ztratila možnost vládnout na Slovensku a stala se de facto pouze vládou českou.
Předsedou autonomní slovenské vlády se stal Jozef Tiso. Slovensko mělo i svůj vlastní autonomní sněm. Politický život na Slovensku zcela ovládla Hlinkova slovenská ľudová strana (HSĽS), která si podřídila všechny další politické strany. Na Slovensku začal vznikat totalitní fašistický režim. HSĽS vytvořila i vlastní ozbrojené oddíly – Hlinkovy gardy.
Andrej Hlinka a Jozef Tiso byli přívrženci slovenské autonomie a nebyli tak radikální jako jiní členové strany (například Vojtech Tuka). Andrej Hlinka však v roce 1938 zemřel.
Definitivní likvidace Česko-Slovenska (březen 1939)
Adolf Hitler ve skutečnosti nebyl s výsledky Mnichovské konference spokojen, i když navenek dával uspokojení najevo. Vždy chtěl obsadit celé Čechy a Moravu, protože zde byly velké zbrojovky (Plzeň, Brno), a ty nebyly v odstoupeném pohraničí. Mnichov byl pro něj spíše komplikací, odložením konečného cíle.
K likvidaci zbytku Česko-Slovenska využil Hitler i Maďarsko a slovenský separatismus. Nacisté tlačili na Slováky, aby se od nás odtrhli. Praha tomu chtěla zabránit → prezident Hácha odvolal Tisovu autonomní vládu a pražská vláda poslala na Slovensko armádu(generál Homola) a vyhlásila na Slovensku stanné právo (9.-10. března 1939). Generál Homola byl velitelem československé armády na Slovensku. Slovenští nacionalisté této akci říkali „Homolův puč“.
Nakonec se Hitler rozhodl, že nás zabere 15. března. 13. března 1939 si pozval do Berlína Tisa a donutil ho, aby Slovensko vyhlásilo příštího dne nezávislost. Tiso neměl v podstatě na výběr, protože jinak Hitler hrozil, že dovolí Maďarsku, aby Slovensko obsadilo.
→ 14.března 1939 – Slovensko vyhlásilo nezávislost. Toho dne totiž Tiso po příjezdu z Berlína svolal Slovenský sněm, který nezávislost vyhlásil. Při vyhlášení nezávislosti byl použit termín „Slovenský štát“, teprve od července 1939 se pak tento stát oficiálně nazýval „Slovenská republika“.
14. března si Hitler pozval do Berlína i Háchu (a čs. ministra zahraničí Františka Chvalkovského) a brutálním nátlakem ho donutil, aby souhlasil s okupací Čech a Moravy. Hitler mimo jiné vyhrožoval, že nechá Prahu zničit leteckým bombardováním. →
14. března 1939 – německá vojska obsadila Čechy a Moravu.
14. března 1939 – vzniká Protektorát Čechy a Morava (tento den vyšel Hitlerův výnos). Čechy a Morava se staly „autonomní“ součástí Říše.
Podkarpatská Rus – chtěla také vyhlásit (podobně jako Slovensko) nezávislost, ale byla okamžitě (s Hitlerovým souhlasem) celá obsazena maďarským vojskem. Podkarpatská Rus dokonce 15.3. nezávislost vyhlásila, ale hned 16.3. ji Maďaři obsadili.
Datum poslední aktualizace: 14.1.2019