Osvícenství 18. století zaselo semeno svobody a rozumu. Myslitelé jako Voltaire, Rousseau a Montesquieu zpochybnili absolutismus a církevní moc — a připravili půdu pro revoluci. Lekce mapuje osvícenské myšlení a krizi předrevoluční Francie za Ludvíka XV. a XVI.
Zatímco Francii sužovaly krvavé hugenotské války, v Anglii si Jindřich VIII. prosadil vlastní reformaci — kvůli rozvodu. Tudorovci od Jindřicha přes Marii Krvavou až po Alžbětu I. proměnili Anglii v námořní velmoc, která přebírala nadvládu nad oceánem od Španělska.
Sto šestnáct let trvající Stoletá válka (1337–1453) nejen rozhodla o nadvládě nad Francií, ale proměnila obě království: vyslala na jeviště Johanku z Arku, vzbudila národní uvědomění i pohřbila tradiční rytířský ideál středověku.
Rusko Petra I. Velikého se probudilo z izolace a vstoupilo do klubu evropských velmocí. Francie pod Ludvíkem XIV. „Králem Slunce” naopak dosáhla vrcholu absolutismu. Tato lekce mapuje dvě mocnosti, které určovaly kontinentální Evropu v druhé polovině 17. a v 18. století.
Po pádu Západořímské říše (476 n. l.) se z trosek antiky zrodil nový svět středověkých království a lenního systému. Tento díl mapuje raný středověk v Itálii, na Pyrenejském poloostrově, v Anglii a ve Franské říši — od Chlodvíka I. po Karla Velikého a vznik prvních evropských monarchií.
Irská republika a Spojené království — geografie, obyvatelstvo, hospodářství, politický systém a hlavní města britských ostrovů.
Puritánská Anglie odmítla absolutismus Stuartovců: občanská válka (1642–1649) skončila popravou krále Karla I. Oliver Cromwell vládl jako Lordprotektor, ale po jeho smrti se monarchie vrátila. „Slavná revoluce” (1688) pak natrvalo omezila moc koruny parlamentem.
