Sjednocení Itálie a Německa, Velká Británie (1849–1914)

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis III. (novověk – 1648-1918). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 33. díl – Habsburská Monarchie v letech 1790-1848 – Revoluce 1848-1849 v Evropě. Po tomto díle následuje – Rakousko a České Země v letech 1849-1914.

Sjednocení Itálie a Německa, Velká Británie ve 2. polovině 19.století

Itálie

Snaha o sjednocení Itálie pokračuje, opět vyšla ze Sardinského království – král Viktor Emanuel II. a především jeho ministerský předseda, hrabě Camillo Cavour.

Sardinské království se rovněž často označuje jako Piemont, dále budu používat název Sardinie.

Camillo Cavour (žil 1810-1861) se narodil i zemřel v Turíně, tedy v Piemontu. Původně byl vojenský inženýr. Významnou roli hrál už v roce 1848, kdy začal vydávat časopis s názvem „Il risorgimento“ („Vzkříšení“ – myšleno vzkříšení italského národa) a kdy Cavour přesvědčil tehdejšího krále Karla Alberta, aby vyhlásil válku Rakousku. Ministerským předsedou Sardinie se Cavour stal roku 1852.

Cavour se projevil především jako skvělý diplomat. Nejdříve si zajistil vojenskou podporu Francie, a teprve pak vyvolal válku s Rakouskem →

1859 – válka Sardine + Francie   x   Rakousko.

Rakušané byli poraženi v bitvách u Magenty a Solferina. Po této válce získala Sardinie Lombardii (Milán). Francouzská pomoc však nebyla zadarmo – za podporu ve válce musela poté Sardinie odstoupit Francii Nice (Nizza) a Savojsko.

Sardinie se začala připravovat na válku, a když nesplnila rakouské ultimátum, aby přípravy zastavila, vyhlásilo Rakousko válku Sardinii, načež Francie (Napoleon III.) vyhlásil válku Rakousku. Po válce vypukly revoluce v dalších severoitalských státech (Toskánsko, Parma, Modena) a tyto státy se nakonec připojily k Sardinii.

Krvavá bitva u Solferina vedla k založení Mezinárodního výboru Červeného kříže roku 1863 v Ženevě. Jeho zakladatelem byl Švýcar Henri Dunant. Ten se v červnu 1859 náhodou dostal na bojiště u Solferina, kdy viděl umírat tisíce raněných vojáků, o které se skoro nikdo nestaral. Dunantovi se podařilo přesvědčit evropské monarchy a Mezinárodní výbor Červeného kříže dokonce obdržel mezinárodně právní subjektivitu, kterou mají jinak pouze nezávislé státy.

Mezitím vypuklo povstání i na jihu Itálie, v Neapolském království (= okolí Neapole + Sicílie), proti Bourbonům. Na pomoc povstalcům přispěchal ze severní Itálie Giuseppe Garibaldi se svou dobrovolnickou armádou („Tažení tisíce“ – dobrovolníků bylo původně tisíc). Garibaldi dobyl Sicílii a později i Neapol, Bourboni byli poraženi. Spolupracoval se Sardinským královstvím! Neapolské království i další menší italské státy byly spojeny se Sardinií →

1861 – vyhlášeno Italské království. Sardinský král Viktor Emanuel II. se stal italským králem. Itálii zatím nepatřilo Benátsko a Řím (území Papežského státu). V papežském státě chránila papeže francouzská vojska a Benátsko bylo obsazeno Rakouskem.

Prvním hlavním městem Itálie se stal roku 1861 Turín, v roce 1865 pak bylo hlavní město přeloženo do Florencie. Itálie byla tehdy stále velmi zaostalou zemí – v době vzniku Itálie bylo 74% obyvatelstva analfabety! Ministerským předsedou Itálie se stal Cavour, ale moc si to neužil – Italské království bylo vyhlášeno v březnu 1861, Cavour zemřel už v září 1861.

1866 – Prusko-rakouská válka. V této válce bojovala i Itálie jako spojenec Pruska. Za odměnu dostali pak Italové po válce od Rakouska Benátsko.

Ve skutečnosti to Italové v této válce vojensky nevytrhli, spíše dostávali od Rakouska na frak na souši i na moři. Válku však nakonec rozhodlo drtivé vítězství Prusů, a to v Čechách.

1870-1871 – Prusko-francouzská válka. Itálie se této války přímo neúčastnila, ale využila toho, že Francie stáhla vojáky s Papežského státu (potřebovali je k boji proti Prusku) → Italové obsadili Řím (už roku 1870) a Papežský stát úplně zaniknul (až do roku 1929, kdy vzniknul Vatikán). V roce 1871 byl Řím vyhlášen hlavním městem Itálie – definitivní sjednocení Itálie.

Sjednocení Německa

Německo sjednotil seshora pruský ministerský předseda Otto von Bismarck. Jeho cílem bylo sjednotit „Malé Německo“ pod vedením Pruska, k tomu ale bylo především potřeba zlikvidovat vliv Rakouska → Rakousko předsedalo Německému spolku. Bismarck sjednotil Německo „krví a železem“ pomocí tří válek.

Otto von Bismarck (žil 1815-1898) byl nejdříve pruským velvyslancem v Paříži. Pruským ministerským předsedou ho pruský král Vilém I. jmenoval roku 1862, ve stejném roce byl navíc jmenován i ministrem zahraničních věcí. V roce 1871 se Bismarck stal německým říšským kancléřem. V roce 1888 nastoupil na trůn nový císař Vilém II. Ten chtěl řídit politiku podle svých představ, a tak roku 1890 musel Bismarck odstoupit.

Prusko-dánská válka – 1864.

Válce se také říká šlesvická válka nebo německo-dánská, což je asi nejpřesnější, protože proti Dánsku bojovala jménem Německého spolku rakousko-pruská armáda. Dánský král, který byl současně vévodou šlesvickým a holštýnským, se pokusil tato dvě vévodství připojit k Dánsku. Rakouská a pruská vojska Dánsko porazila.

Po vítězství byla mezi Rakouskem a Pruskem podepsána Gastýnská (Gasteinská) dohoda. Podle této dohody Rakousko dostalo do správy Holštýnsko a Prusko dostalo do správy Šlesvicko. Rakouské Holštýnsko ale oddělovalo Prusko od pruského Šlesvicka – těchto sporů využil Bismarck, který si nejdříve diplomaticky zajistil vojenskou podporu Itálie a neutralitu Francie, načež vyprovokoval válku s Rakouskem →

Prusko-rakouská válka – 1866

Pruské vojenské operace řídil generál Helmuth Carl Bernhard von Moltke (žil 1800-1891), náčelník pruského generálního štábu.

Rozhodující bitvou této války byla bitva u Hradce Králové (u Sadové). Prusko zvítězilo, drtivá porážka Rakušanů.

Bitva u Sadové (3.7.1866) byla jednou z největších bitev svedených na našem území. Rozhodly v ní především taktické chyby rakouské armády. Bojovalo zde 215000 Rakušanů a 220000 Prusů. Rakousko ztratilo v bitvě 44300 mužů, Prusko jen 9200.

Výsledek války: Rakousko ztratilo Holštýnsko (ve prospěch Pruska) a Benátsko ve prospěch Itálie. Rakousko nadále nesmí zasahovat do německých záležitostí. Německý spolek zaniká, vzniká Severoněmecký spolek pod vedením Pruska.

Dlouhodobý důsledek: Rakousko po této válce ztratí definitivně vliv v Německu i v Itálii a zaměří se na Balkán. Zde se ale jeho zájmy střetnou s ruskými, což nakonec povede až k 1SV.

Po roce 1866 zůstaly mimo Severoněmecký spolek 3 významné jihoněmecké státy – Bavorsko, Württembersko a Bádensko. Aby je Bismarck získal, vyprovokoval válku s Francií →

Prusko-francouzská válka – 1870-1871

Též nazývaná německo-francouzská, protože v ní na straně Pruska bojovaly i výše zmíněné 3 jihoněmecké státy. Válku vyprovokoval Bismarck, který však nechtěl vypadat jako útočník → Emžská depeše: Tento dokument Bismarck upravil a nechal otisknout. Otištěný text depeše rozbouřil veřejné mínění v Německu, ale ještě více ve Francii → Francie (Napoleon III.) vyhlásila Prusku válku.

Emžská depeše byl telegram, který poslal 13.7.1870 pruský král Vilém I. Bismarckovi. Jeho obsah se týkal výsledků rozhovorů mezi pruským králem a francouzským velvyslancem v Bad Ems (Emže). Rozhovory se týkaly hohenzollernské kandidatury na španělský trůn. Bismarck telegram nezfalšoval úplně , nezměnil v něm ani písmeno, ale seškrtal ho tak, že to změnilo smysl. Francie vyhlásila válku Prusku 19.7.1870.

Válku sice vyhlásila Francie, ale mnohem lépe na ni bylo připraveno Prusko (jeho armádě opět velel von Moltke). Prusku se především podařilo mobilizovat mnohem rychleji díky lepší železniční síti.

Bitva u Sedanu – 1870 (1.9.) – rozhodující bitva celé války. Byla zde zajata celá francouzská armáda, včetně císaře Napoleona III. Když císař padnul do zajetí, vypukla v Paříži revoluce, která svrhla císaře a nastolila republiku (4.9.) → třetí republika (1870-1944).

V celé válce byla převaha jednoznačně na straně Pruska. Prusů bylo víc (380000 vojáků oproti 224000 francouzským), měli lepší zbraně i vojenskou taktiku a mobilizovali mnohem rychleji. U Sedanu se jim podařilo obklíčit francouzskou armádu. Francouzi se vzdali a druhého dne, 2.9.1870, Napoleon III., který padl do zajetí, podepsal kapitulaci. Jelikož však v Paříži vypukla revoluce a Napoleon byl svržen, bojovalo se dál a Francie definitivně kapitulovala až v květnu 1871. V bitvě u Sedanu měli Francouzi ztráty 17000 mužů, přes 100000 jich pak padlo do zajetí. Prusové ztratili jen 9000 mužů. V bitvě rozhodla především pruská palebná síla. Francouzské pokusy prorazit obklíčení pomocí útoku jízdy se ukázaly jako sebevražedné.

Válka nicméně pokračovala. Prusové oblehli Paříž a v lednu 1871 obsadili Versailles. V Zrcadlovém sále ve Versailles pak bylo roku 1871 (18.1.) slavnostně vyhlášeno Německé císařství („2. říše“) → definitivní sjednocení Německa. Německým císařem se stal Vilém I. (Wilhelm – vládnul 1871-1888), německým kancléřem Otto von Bismarck (v úřadě 1871-1890). Paříž kapitulovala až 28.1.1871, v únoru se pak vzdaly i další francouzské armády.

Německo bylo tehdy spolkovým státem (skládal se z 25 států), rozhodující vliv mělo Prusko.

Výsledek války (stvrzený Frankfurtskou mírovou smlouvou z května 1871): Francie ztratila Alsasko a Lotrinsko (připojeno k Německu) a musela zaplatit veliké válečné reparace (5 miliard marek). Se ztrátou Alsaska a Lotrinska se ovšem Francie nikdy nesmířila.

Pařížská komuna – 1871 (březen-květen)

Dělnické povstání v Paříži, které vypuklo jako reakce na potupnou porážku Francie a potíže se zásobováním (město bylo v té době stále obležené pruskou armádou, mír byl podepsán až v květnu). Komuna = revoluční výbor. Povstalci zestátnili majetek a vytvořili ozbrojené národní gardy. Komuna byla potlačena francouzskou armádou (Prusové zachovali neutralitu a nemíchali se do toho) a vzpouru krvavě potlačilo. Nejméně 30000 povstalců bylo zabito.

Komunisté později význam Komuny hrozně nafoukli, podle nich to byl „první pokus o diktaturu proletariátu!“.

Velká Británie za vlády královny Viktorie

královna Viktorie (vládla 1837-1901) – během její vlády obrovský hospodářský a velmocenský vzestup VB. V 19. století byla VB ekonomicky nejsilnější zemí světa, na konci 19. století ji ale doženou USA a Německo.

Ve 2. polovině 19. století hrály roli v britské politice především tyto politické strany:

1. konzervativci – Benjamin Disraeli (žil 1804-1881) – konzervativci mj. prosadili i sociální zákonodárství. Omezili například pracovní dobu na 56 hodin v týdnu.
2. liberálové – William Gladstone (žil 1809-1898).

1801 – unie mezi VB a Irskem. Oficiální název státu se změnil na „Spojené královstvíVelké Británie a Irska“. V roce 1922 vyhlásilo Irsko nezávislost, od té doby se stát jmenuje „Spojené království Velké Británie a Severního Irska“.

VB vznikla už roku 1707 – unie Anglie a Skotska. Od roku 1999 má Skotsko vlastní parlament.