Habsburská monarchie 1849–1914: Vznik Rakouska-Uherska

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis III. (novověk – 1648-1918). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 34. díl – Evropa a svět v letech 1849-1914. Po tomto díle následuje – První Světová Válka (1914 – 1918) – Kompletní Informace.

Rakousko v letech 1849-1867. Vznik Rakouska-Uherska

Revoluce v celé habsburské monarchii byla roku 1849 potlačena. V březnu 1849 (po rozehnání kroměřížského sněmu) byla oktrojována Stadionova ústava. Ta opět zaváděla (stejně jako Pillersdorfova) vysoký volební cenzus. Navíc fakticky nevešla nikdy v platnost – volby se podle ní nikdy nekonaly. Z revoluce 1848-1849 zůstala trvale zachována pouze rovnost před zákonem, náboženská svoboda a zrušení roboty.

31.12.1851 – silvestrovské patenty.  Těmito patenty František Josef I. zrušil oktrojovanou Stadionovu ústavu i formálně. Definitivní obnovení absolutismu (Bachův absolutismus).

Vnitřní politika v 50. letech – Bachův absolutismus

Bachův absolutismus (či neoabsolutismus) prováděl především ministr vnitra Alexander Bach v letech 1851-1859. Hlavní rysy jeho režimu:

1. Policejní režim.   Politický život byl téměř úplně potlačen, všechny politické strany a spolky byly zakázány (více – viz České země 1849-1870).
2. Spolupráce s katolickou církví. V roce 1855 byl podepsán konkordát mezi Svatou stolicí a Rakouskem, podle něhož mj. církev získala výrazný vliv ve školství a v oblasti rodinného práva.
3. Nová státní správa.   Jelikož bylo zrušeno poddanství, byla zrušena i panství (tj. nejnižší správní jednotky) a musela být zavedena zcela nová státní správa. Nejnižší jednotkou správy byla samosprávná obec, dále existovaly soudní (menší) okresy, politické (větší) okresy (v čele s okresním hejtmanem) a země (spravovala je zemská místodržitelství, ta podléhala ministru vnitra).
4. Hospodářské reformy.   V obchodu a průmyslu razila vláda liberální politiku a nekladla rozvoji podnikání téměř žádné překážky. Byl mj. vydán živnostenský řád, který zlikvidoval zbytky cechovní organizace. To vše vedlo k hospodářskému rozmachu říše.

Zahraniční politika v 50. letech

Zahraniční politika Rakouska v 50. letech byla katastrofální a přivodila nakonec pád bachovského režimu.

1. Krymská válka – 1853-1856. Rakousko se díky své politice ocitlo v úplné mezinárodní izolaci. Nespojilo se ve válce s VB a s Francií a vyhlásilo neutralitu, ale přitom pohrozilo Rusku, že se zapojí do konfliktu, čímž si ho znepřátelilo.
2. Válka Francie + Sardinie x Rakousko – 1859. Rakušané byli ve válce poraženi (bitvy u Magenty a Solferina) a ztratili Lombardii (Miláno). Porážka zvýšila nespokojenost s režimem a vedla ke konci absolutismu, který skončil v Rakousku v letech 1859-1861 – jakési přechodné období mezi absolutismem a ústavností.

Přechod od Bachova absolutismu k ústavnímu režimu

1. Bach odvolán (1859), de facto konec Bachova absolutismu.
2. Říjnový diplom (říjen 1860). Císař v tomto výnosu formuloval představu o budoucím uspořádání státu a slíbil vydat ústavu.
3. Únor 1861 – vydána únorová ústava. Definitivní počátek ústavnosti – první rakouská ústava, která de facto vstoupila v platnost. Ústava je též nazývána Schmerlingova – Schmerling byl předsedou vlády, která ji vydala, neboť i tato ústava byla oktrojována. Podle této ústavy mohli lidé volit do obecních zastupitelstev a zemských sněmů. Volili však pouze muži, platící přímé daně. Volební právo navíc nebylo rovné a do říšské rady nebylo ani přímé – nevolili do ní přímo lidé, nýbrž svoje zástupce delegovaly jednotlivé zemské sněmy (více o vývoji volebního práva viz dále). Říšská rada byl teoreticky parlament pro celou monarchii, ve skutečnosti však fungoval pouze pro neuherské země, protože Maďaři tuto ústavu odmítli a svoje poslance do říšské rady vůbec neposlali. Říšská rada se skládala ze dvou sněmoven – panské sněmovny (členové jmenováni panovníkem) a poslanecké sněmovny.

1866 – prusko-rakouská válka

Další drtivá porážka Rakouska. Rakousko ztratilo Benátsko (ve prospěch Itálie), Holštýnsko (ve prospěch Pruska) a muselo souhlasit s rozpuštěním Německého spolku. Jelikož Maďaři nadále trvali na svých požadavcích (chtěli co největší nezávislost), císař jim nakonec ustoupil →

1867 – rakousko-uherské vyrovnání – vznik Rakouska – Uherska

Vzniká Rakousko-Uhersko! Rakousko a Uhersko jsou nadále téměř samostatné státy, Rakousko-Uhersko je soustátím. Vzniká dualismus, tj. zdvojený centralismus. Monarchie má dvě hlavní centra, Vídeň a Budapešť. Obě části mají vlastní ústavu, vlastní vládu (kromě tří společných ministerstev) a vlastní parlament. Společné mají nadále pouze osobu panovníka (František Josef I. se nechal formálně korunovat uherským králem), zahraniční politiku, měnu, armádu a tři ministerstva – zahraničí, financí a obrany. Císař je vrchním velitelem armády a řídí zahraniční politiku. Hranici mezi oběma částmi monarchie tvořila řeka Litava (Leitha – historická hranice Uher a Dolních Rakous, dnes mezi rakouskými spolkovými zeměmi Dolní Rakousy a Burgenland).

• Rakousko = Předlitavsko (Cislajtánie). Oficiální název této části monarchie byl „Království a země na říšské radě zastoupené“. Patřily sem rakouské země, české země, Halič, Bukovina (území, dnes rozdělené mezi Ukrajinu a Rumunsko), většina Dalmácie, dnešní Slovinsko, Istrie a Terst.
• Uhersko = Zalitavsko (Translajtánie). Oficiální název této části monarchie byl „Země svatoštěpánské koruny“. Patřily sem Uhry (včetně území dnešního Slovenska, Podkarpatské Rusi a Sedmihradska), část Chorvatska (vnitrozemí – Slavonie + malá část Dalmácie kolem Rijeky).
• Bosna a Hercegovina – toto území, anektované roku 1908, bylo Rakouskem a Uherskem spravováno společně.

Prosinec 1867 – prosincová ústava

Tato ústava vlastně potvrdila rakousko-uherské vyrovnání (v Uhrách bylo schváleno už v květnu). Prosincová ústava platila pouze v Předlitavsku a byla schválena poslanci říšské rady. Byla to tedy první rakouská ústava, která nebyla oktrojována! Říšská rada (předlitavský parlament) se i nadále skládala ze dvou sněmoven – panské a poslanecké.

Nově (ve srovnání s únorovou ústavou) byla garantována základní občanská práva – volnost pohybu, rovnost před zákonem, svoboda vyznání, nedotknutelnost vlastnictví, svoboda slova, shromažďování atd. Byl zřízen říšský soud, který plnil podobnou funkci jako dnes náš Ústavní soud – občané se na něj mohli obrátit se stížnostmi na porušování občanských práv, zaručených ústavou. Rakousko se stalo konstituční parlamentní monarchií.

Ústava zachovala silné postavení panovníka – panovník byl podle této ústavy „posvátným, nedotknutelným a nikomu neodpovědným“, navíc nadále řídil zahraniční politiku a byl vrchním velitelem armády. V ústavě byl navíc jeden háček – umožňovala panovníkovi návrat k absolutismu: v době, kdy nezasedala říšská rada, mohl panovník vydávat prozatímní nařízení a vládnout bez ní.