Nacistické Německo před 2SV
Adolf Hitler (20.4.1889 – 30.4.1945)
Narodil se v rakouském městě Braunau am Inn. V mládí se živil mj. jako malíř. Vstoupil jako dobrovolník do německé armády, kde byl několikrát vyznamenán za hrdinství. V roce 1921 se dostal do vedení NSDAP (Národně socialistická německá dělnická strana). V roce 1923 se pokusil o puč v Mnichově („pivní puč“ – viz výše). Hitler dostal 5 let, ale už po roce ho pustili. Ve vězení napsal knihu Mein Kampf (Můj boj) → cílem německého národa je ovládnout životní prostor (Lebensraum) na východě. Předpokladem nadvlády německého národa je rasová čistota (zbavit se židů). Razil vůdcovský princip.
Hitler sliboval boj proti nepřátelům (židé, komunisté), odstranění nezaměstnanosti, obnovení slávy a velikosti Německa. Masovou podporu získal až ve 30. letech během hospodářské krize. V roce 1932 se konaly v Německu dvojí volby a v obou nacisté zvítězili.
Ve druhých volbách v listopadu 1932 byly tyto výsledky: 1.nacisté (NSDAP) 38%, 2.sociální demokraté (SPD) 22%, 3.komunisté (KPD) 15%, 4.Centrum 13%, 5.Německá národní lidová strana 6%.
30.ledna 1933 – Adolf Hitler říšským kancléřem. Jmenoval ho prezident Paul von Hindenburg. Vláda byla koaliční a byli v ní pouze 3 nacisté (Hitler – kancléř, Göring – ministr bez portfeje, Wilhelm Frick – ministr vnitra). Nacisté se však během pouhých dvou měsíců (!) zmocnili veškeré moci ve státě.
27. únor 1933 – požár Říšského sněmu (Reichstag). Založili ho pravděpodobně nacisté. Požár byl využit k pronásledování komunistů, které nacisté obvinili z rozpoutání požáru. Druhého dne (28.2.) vydal prezident Hindenburg nařízení, jímž se rušila základní občanská práva. Později byl v Lipském procesu (září – prosinec 1933) odsouzen k smrti Holanďan Marinus van der Lubbe (byl slabomyslný, pravděpodobně sněm skutečně zapálil, ale těžko to vymyslel sám), zatímco další komunisté (mj. Bulhar Georgi Dimitrov) byli osvobozeni.
23. března 1933 – zmocňovací zákon – parlament odevzdal svým hlasováním všechny pravomoci do rukou kancléře (Hitlera). Definitivní konec výmarské republiky. Podle tohoto zákona mohl kancléř vydávat zákony i bez souhlasu říšského sněmu.
Proti zákonu hlasovali jen sociální demokraté. Komunisté + několik sociálních demokratů už v parlamentu neseděli, protože je SA „vzalo do ochranné vazby“. Zákon byl původně schválen jen na 4 roky, ale později byl prodlužován.
Nacistická diktatura – nacisté okamžitě začali likvidovat své odpůrce. První na řadě byli komunisté, následovali sociální demokraté. Nakonec se jedinou povolenou stranou stala NSDAP. Strana měla své vlastní ozbrojené složky – SA (Sturmabteilung – „útočný oddíl“), SS (Schutzstaffel – ochranný oddíl), vlastní tajnou policii – Gestapo (Gehaime Staatspolizei – „tajná státní policie“) a vlastní zpravodajskou službu (SD – Sicherheitsdienst – „bezpečnostní služba“). Pro odpůrce režimu byly zřízeny koncentrační tábory, kam byli lidé zavíráni bez soudu (první byl tábor Dachau, který vzniknul už v březnu 1933).
1934 (červen) – Noc dlouhých nožů. SA měla v roce 1934 3 miliony členů! V podstatě to byla stranická armáda. SA velel Ernst Röhm. Hitler se ho obával, a proto ho nechal zavraždit. Spolu s ním nechal Hitler povraždit nebo uvěznit další velitele SA a spoustu dalších nepřátel. SA existovaly dál, ale jejich moc byla zlomena, čímž si Hitler zároveň naklonil armádu. Naopak se zvýšil vliv SS (šéf Heinrich Himmler).
srpen 1934 – zemřel prezident Paul von Hindenburg. Hitler se stal hlavou státu a tím pádem i vrchním velitelem armády. Hitler spojil funkci kancléře a prezidenta do jedné – Führer (Vůdce). Hitlerova Třetí říše měla trvat 1000 let.
První říše – SŘŘNN – 962-1806, Druhá říše – Německé císařství – 1871-1918, Třetí říše 1933-1945.
Antisemitismus
1935 – vyhlášeny tzv. Norimberské zákony. Židé podle nich neměli volební právo, byli zbaveni říšského občanství. Bylo definováno, kde je Žid. Manželství i pohlavní styk mezi „árijci“ a Židy byly zakázány.
Norimberské proto, že byly vydány na shromáždění NSDAP v Norimberku (15.9.1935). Byly celkem tři – zákon o říšské vlajce (vlajka s hákovým křížem, dosud pouze vlajka NSDAP, se stala oficiální říšskou vlajkou), zákon o říšských občanech a zákon na ochranu německé krve a cti. Za Žida byl považován ten, kdo měl alespoň tři židovské prarodiče nebo se hlásil k židovskému vyznání.
1938 (9.-10. listopadu) – Křišťálová noc. Obrovský, státem organizovaný pogrom proti Židům. Záminkou k pogromu byl atentát na německého diplomata, který spáchal Žid (polský Žid zavraždil radu německého velvyslanectví Ernsta von Ratha v Paříži). Byly ničeny židovské obchody a vypalovány synagogy („křišťál“ = sklo z rozmlácených výloh židovských obchodů). Mnoho Židů bylo při tom zavražděno nebo odvlečeno do koncentračních táborů (91 židů zavražděno, 26000 deportováno do koncentráků – Kronika lidstva). Teror organizovala NSDAP a prováděly SA, pogrom přímo řídil Joseph Goebbels, ministr propagandy. Nacisté pak prohlásili, že za výtržnosti mohou Židé a uložili jim pokutu 1 miliardy říšských marek. Následovalo zostření protižidovské politiky – diskriminace ve všech oblastech (věda, kultura) + byla prováděna arizace (zabavení majetku Židů).
Evropa ve 30. letech
Německo
Hlavním zahraničním cílem nacistů byla likvidace Versailleské smlouvy a znovuvyzbrojení Německa.
1933 (říjen) – Německo vystoupilo ze Společnosti národů (dále SN).
1935 (obojí v březnu) – 1)Německo získalo zpět Sársko. Sársko bylo od roku 1920 pod správou SN. V referendu, konaném v roce 1935, se 91% obyvatelstva vyslovilo pro připojení k Německu. Obrovský propagandistický úspěch nacistů.
– 2)Hitler zavedl všeobecnou brannou povinnost – první přímé porušení Versailleské smlouvy! VB a F provádějí od této doby až do roku 1939 politiku appeasementu – „usmiřování“ Německa neustálými ústupky. Doufaly, že tím zachovají mír v Evropě. Všeobecná branná povinnost byla ve Versailleské smlouvě výslovně zakázána a německá armáda mohla mít jen 100000 mužů.
1936 (březen) – obsazení Porýní (remilitarizace Porýní). Německá vojska vstoupila do demilitarizované zóny (50 kilometrů široká zóna na pravém břehu Rýna, kde nesměli být žádní vojáci ani vojenská zařízení). Další přímé porušení Versailleské smlouvy, VB a F opět nezasáhly.
1936 (srpen) – LOH v Berlíně. Zneužito nacisty k propagandě režimu.
1936-1937 – vzniká Osa Berlín-Řím-Tokio, spojenectví Německa, Itálie a Japonska, založené dvěma smlouvami:
1)1936 (říjen) – smlouva Německa a Itálie (osa Berlín-Řím). Týkala se hlavně koordinace zahraniční politiky, a to především ve Španělsku (viz dále).
2)1936 (listopad) – Pakt proti Kominterně – smlouva mezi Japonskem a Německem, namířená proti SSSR. V roce 1937 k Paktu přistoupila Itálie a později i další spojenci a satelity Německa a Japonska (Slovensko, Maďarsko, Finsko, Španělsko a Mandžukuo).
Byly podepsány i další smlouvy – v roce 1939 „Ocelový pakt“, smlouva mezi Itálií a Německem o spolupráci v případě války a v září 1940 Pakt tří – smlouva Itálie, Německa a Japonska, namířená proti VB a nepřímo i proti (zatím neutrálním) USA. SSSR (tehdy spojenec Německa) se odmítnul připojit.
Rakousko
1934 – rakouští nacisté se pokusili o puč a zavraždili kancléře Dolfusse. Engelbert Dolfuss byl fašista, ale opíral se o spojenectví s Itálií. Mussolini reagoval vysláním jednotek na rakouskou hranici a Hitler proto raději nacisty nepodpořil → puč byl potlačen rakouskou armádou. Novým rakouským kancléřem se pak stal Kurt von Schuschnigg.
Puč znamenal dočasné ochlazení vztahů mezi Německem a Itálií. Mussolini ale nakonec ustoupil (v roce 1938 už byla Itálie spojencem Německa – viz výše) a „přenechal“ Rakousko Hitlerovi.
březen 1938 – anšlus Rakouska. Němci vyvinuli nátlak na kancléře von Schuschnigga. Nejdříve ho donutili přijmout do vlády nacistu Seyss-Inquarta. Ten nakonec „sesadil“ von Schuschnigga a „požádal o pomoc“ Hitlera, načež Němci Rakousko obsadili.
Von Schuschnigg později skončil v koncentráku, ale přežil a zemřel až v roce 1977.
Opět přímé porušení Versailleské smlouvy, kde bylo spojení N a Rakouska vysloveně zakázáno. Obsazení Rakouska pak Hitler dodatečně „legalizoval“ plebiscitem, v němž se 99% obyvatel Rakouska vyslovilo pro spojení s Německem. Další oběť na řadě bude Československo.
Itálie
1935-1936 – Itálie napadla Habeš bez vypovězení války (z Eritreje a Italského Somálska). Habešané měli 20 letadel, střelné zbraně, ale i luky a šípy, Italové nasadili tanky, dělostřelectvo, 600 letadel. Přesto měli Italové problémy, proto nakonec nasadili i bojový plyn. V roce 1936 byla nakonec Etiopie obsazena, císař Haile Selassie I. odjel do exilu (do VB). SN se zmohla pouze na protesty a vyhlášení neúčinných ekonomických sankcí proti Itálii, Itálie reagovala roku 1937 vystoupením ze SN.
Italové se z úspěchu neradovali moc dlouho, protože v roce 1941 obsadily Etiopii britské jednotky.
Italové se pokusili obsadit Etiopii již v roce 1896-1897, ale utrpěli v březnu 1896 těžkou porážku v bitvě u Aduwy, po níž Itálie musela uznat nezávislost Etiopie.
Španělsko
Do roku 1931 vládnul ve Španělsku jako diktátor Primo de Rivera, země byla formálně královstvím. V roce 1931 byl král sesazen a byla vyhlášena republika.
Občanská válka ve Španělsku – 1936-1939
1936 – po volbách byla vytvořena levicová vláda lidové fronty (= republikáni). Podporovali jí komunisté, socialisté a odbory, měla socialistický a proticírkevní program. Proti republikánské vládě se postavil generál Francisco Franco (=frankisté). Frankistické povstalce podporovala pravice a církev.
Na stranu Franca se postavila Itálie a Německo – poskytly mu oddíly „dobrovolníků“ a dodávali mu zbraně. Německé bombardéry (legie Condor) mj. zničily baskické město Guernica (Guernica je i slavný obraz od Pabla Picassa). Republikány podporoval SSSR, který dodával zbraně a vojenské specialisty. Kominterna organizovala ve Španělsku z dobrovolníků tzv. interbrigády. V těch byli i nekomunisté, například lidé z Československa nebo Ernest Hemingway (Komu zvoní hrana – román z občanské války ve Španělsku). VB a F vyhlásily neutralitu.
Němci dodali Francovi především letectvo. Legie Condor, která měla kolem 5000 příslušníků, byla pravidelně obměňována. Celkem jí prošlo 30000 německých pilotů, mechaniků a vojáků pozemního personálu. Pro Německo měla válka velký význam, neboť zde vycvičili celou řadu pilotů. Ještě významnější byla pomoc Itálie. Ta sem vyslala kompletní expediční sbor, celkem 150000 vojáků pravidelné armády.
Naproti tomu v interbrigádách, organizovaných Kominternou, sloužilo celkem 60000 dobrovolníků. Z toho bylo 13400 Francouzů, 5000 Němců, 4349 Italů, 3000 Čechoslováků a 1304 Jugoslávců. Kromě vojenských ztrát (10000 interbrigadistů padlo, 8000 dezertovalo či bylo zajato) bylo 1000 interbrigadistů zastřeleno či uvězněno během stalinských čistek, které probíhaly i ve Španělsku. (čísla – viz Nálevka)
Pomoc Itálie a Německa byla mnohem účinnější než pomoc SSSR, jehož pomoc byla spíše propagandistická, navíc na straně republikánů panovaly rozpory velké rozpory → v roce 1939 Franco v občanské válce zvítězil. Válka byla mimořádně brutální z obou stran a zemřelo v ní 500000 – 1 milion lidí.
Franco si nechával říkat caudillo („vůdce“). Nastolil doživotní diktaturu. Ve 2SV zachoval Franco neutralitu, a tak vydržel i po válce a vládnul až do své smrti v roce 1975. Teprve poté se stalo Španělsko demokratickým státem a Španělsko se stalo opět královstvím. Od roku 1975 až dodnes stojí v čele země král Juan Carlos I. z dynastie Bourbonů.
Čína a Japonsko mezi světovými válkami
Po rusko-japonské válce (1904-1905) získalo Japonsko jižní Sachalin, základnu Port Arthur a Jihomandžuskou železnici. V Mandžusku byla dále umístěna japonská armáda k ochraně železnice. Korea byla v letech 1905-1910 japonským protektorátem, v roce 1910 ji pak Japonsko anektovalo. V 1SV dále Japonsko obsadilo menší německá území v Číně a v Tichomoří.
1921 (listopad) – 1922 (únor) – Washingtonská konference. Účastnily se jí USA, VB, Francie, Japonsko, Itálie, Čína (+ Nizozemsko, Belgie a Portugalsko). Jednala o situaci ve východní Asii a Tichomoří, obdoba Versailleské konference, která jednala o evropských otázkách → celý systém po 1SV se označuje rovněž jako Versaillesko-washingtonský systém.
Hlavní výsledky konference: 1)Japonsko si ponechalo bývalé německé ostrovy v Tichomoří, muselo ale vyklidit území, která obsadilo v Číně.
2)Regulace námořního zbrojení – byl určen poměr tonáží válečných lodí velmocí. Poměr pro hlavní země: USA 5, VB 5, Japonsko 3.
S výsledky konference Japonsko nebylo spokojeno. Plánovalo agresi proti Číně a později přestalo respektovat i regulaci námořního zbrojení a spojí se s Německem a Itálií. V Japonsku vládnul císař Hirohito (1926-1989).
Japonsko x Čína
1931 – japonská vojska obsadila Mandžusko. Záminkou k obsazení se stal „mukdenský incident“: Číňané údajně podnikli pumový útok na Jihomandžuskou železnici (provozovanou Japonskem). V roce 1932 byl pak vyhlášen „nezávislý stát“ Mandžukuo, v čele s posledním čínským císařem Pchu-i. Oficiálně bylo Mandžusko nezávislým císařstvím, ve skutečnosti loutkovým státem ovládaným Japonci, pro které bylo Mandžusko důležité, neboť bylo bohaté na nerostné suroviny. Když Společnost národů požadovala, aby Japonsko vyklidilo Mandžusko, reagovalo Japonsko (v březnu 1933) vystoupením ze Společnosti národů.
1937 – Japonsko napadlo Čínu. Záminkou byl incident (srážka) na pohraničním mostě Marca Pola (u Pekingu) v červenci 1937. V letech 1937-1938 dobyli Japonci celou východní Čínu. Vnitrozemí v podstatě nedobývali. V prosinci 1937 obsadili Japonci hlavní město Číny Nanking. Zde spáchali nankingský masakr – zavraždili 200000 lidí (včetně žen a dětí, jiný údaj: 250000 mrtvých + 80000 znásilněných žen), třetina domů ve městě zbořena. Japonci pak bojovali v Číně v rámci 2SV až do roku 1945.
V Nankingu bylo sídlo Kuomintangu. Japonci měli ve válce v letech 1937-1938 k dispozici 700000 vojáků a Čína 2 miliony, ale čínská armáda byla mizerně vyzbrojená a dokonce neměla ani letectvo a námořnictvo.
Vnitřní vývoj v Číně mezi světovými válkami
V letech 1911-1912 proběhla v Číně revoluce. Konec císařství. Už v prosinci 1911 byla vyhlášena republika, císař Pchu-i se vzdal titulu až v roce 1912. Další vývoj byl v Číně dost složitý. Sunjatsen se sice stal prvním čínským prezidentem (prosinec 1911), ale pak musel ustoupit a k moci se dočasně dostal bývalý velitel císařské armády Jüan Š-kchaj (1859-1916), který převzal prezidentskou funkci (březen 1912), vládnul jako diktátor a zakázal Kuomintang (1913). Sunjatsen musel uprchnout do zahraničí (Japonsko). Jüan se však chtěl stát novým čínským císařem a proto byl roku 1916 zavražděn. Poté se v mnoha částech Číny chopili moci různí generálové („militaristé“), proti kterým bojoval Kuomintang, jehož součástí byla zpočátku i KS Číny (1.občanská válka v Číně: Kuomintang x militaristé, 1924-1927). Kuomintang v občanské válce zvítězil a sjednotil Čínu. Po smrti Sunjatsena se však vedení Kuomintangu ujal generál Čankajšek, který v roce 1927 odvolal komunisty ze všech důležitých funkcí. To vedlo k 2. občanské válce mezi KS Číny a Kuomintangem, kterou zahájili komunisté v roce 1928. V roce 1928 také Čankajšek přenesl své sídlo do Nankingu, který se stal hlavním městem Číny. Zde vyhlásil národní vládu, která byla uznána i západními mocnostmi a Čína byla přijata do Společnosti národů.
1928-1937 – občanská válka v Číně. KS Číny (Mao Ce-tung) x Kuomintang (generál Čankajšek). Do roku 1926 obě strany spolupracovaly a KS Číny byla dokonce součástí Kuomintangu. Pak se ale Čankajšek zbavil komunistů (odvolal je z vlády, velení armády i Kuomintangu) a přeložil sídlo své vlády do Nankingu. Vypukla občanská válka.
Nejznámější epizodou občanské války byl Dlouhý pochod (1934-1936): vojsku Kuomintangu se podařilo téměř obklíčit komunistickou Rudou armádu na jihu Číny, ale komunisté podnikli 12500 kilometrů dlouhý pochod na severozápad Číny, kterým unikli z obklíčení. Během Dlouhého pochodu se Mao dostal do čela KS Číny.
1937-1945 – Japonci v Číně. Během japonské agrese KS Číny a Kuomintang uzavřeli příměří a bojují společně proti Japonsku. Po porážce Japonska občanská válka opět pokračovala (skončila v roce 1949 vítězstvím komunistů a útěkem Čankajška na Taiwan).
Japonská zahraniční politika mezi světovými válkami (mimo Čínu)
Válka v Číně zhoršila výrazně vztahy Japonska s USA. Zhoršily se i vztahy se Sovětským svazem →
1936 – Japonsko uzavřelo Pakt proti Kominterně s Německem (1937 přistoupila Itálie), namířený proti SSSR.
1939 (červenec) – bitva u Chalchyn Golu (též Chalcyn Gol). Pohraniční srážka japonské a sovětské armády na hranici Mongolsko x Mandžusko. Rudá armáda (Žukov) porazila Japonce. Bitva neměla větší význam, Japonci si spíše chtěli otestovat sílu SSSR a neuspěli.
1940 – Pakt tří – smlouva Německa, Itálie a Japonska. Pakt byl namířen proti Velké Británii („proti koloniálním mocnostem“) a nepřímo i proti USA (zatím jsou neutrální, ale hrozí, že vstoupí do války). SSSR, nyní spojenec Německa, se odmítnul připojit. K paktu se později připojily německé a japonské satelity – Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Čína (část okupovaná Japonskem), Mandžukuo.
1941 (duben) – pakt o neútočení mezi SSSR a Japonskem. Japonsko si tímto paktem krylo záda, jelikož se chystá napadnout USA. Japonsko ho dodrželo, SSSR ho porušil v roce 1945, když napadl Japonsko. USA jsou jediná země, která je schopná ohrozit Japonce v Pacifiku. Staví se k Japonsku nepřátelsky (mj. embargo ze strany USA vůči Japonsku). Japonci už ve 30. letech odmítli respektovat Washingtonskou smlouvu a začali budovat obrovské válečné loďstvo. →
7.12.1941 – napadení Pearl Harboru, počátek druhé světové války (v Tichomoří). Zároveň Japonci napadli i Velkou Británii (Malajsko).
Už předtím, v roce 1940, zabrali Japonci Indočínu, ovšem po dohodě s francouzskou vládou ve Vichy. Japonský spojenec, Thajsko, povolil pak Japonsku průchod přes své území, aby mohli Japonci napadnout Malajsii. Thajsko za to dostalo od Japonců kousek Indočíny (Laos a Kambodža).
Datum poslední aktualizace: 14.1.2019