Versailleský systém, Společnost národů a Německo 1918–1933

Versailleský systém a Společnost národů

11.11.1918 – konec 1. SV (Compiègne – železniční vagon, příměří s Německem).

Pařížská mírová konference   1919 – 1920

– týkala se zejména poválečného uspořádání v Evropě (Dálný východ řešila hlavně Washingtonská konference 1921-1922 – viz Čína a Japonsko).

– hlavní slovo měli zástupci vítězných velmocí – Francie (premiér Georges Clemanceau), USA (prezident Woodrow Wilson), Velká Británie (premiér David Lloyd George) a Itálie (premiér Vittorio Orlando). Ti tvořili tzv. „radu čtyř“. Menší vliv měli malé vítězné státy,  např. Řecko, Jugoslávie a Československo. Československo získalo na konferenci řadu úspěchů. Čs. delegaci vedl oficiálně premiér Karel Kramář, ale hlavní podíl na vyjednávání měl ministr zahraničí Edvard Beneš, pro kterého znamenala Pařížská konference vrchol jeho kariéry. Poražené státy (Německo, Bulharsko, Turecko, Maďarsko a Rakousko) nemohly ani vznášet při jednání námitky (!) a musely mírové podmínky přijmout jako celek. Sovětské Rusko se konference nezúčastnilo vůbec. Probíhala tam totiž zrovna občanská válka a nový režim navíc nebyl mezinárodně uznáván.

Hlavními výsledky Pařížské konference byly:

A)mírové smlouvy s poraženými státy

B)vznik Společnosti národů

Mírové smlouvy s poraženými státy

1) Versailleská smlouva – s Německem – 1919 (28.6.)

Tato smlouva byla podepsána v Zrcadlovém sále ve Versailles, čili na stejném místě, kde bylo roku 1871 vyhlášeno Německé císařství! Byla ze všech smluv nejdůležitější a podle ní se celý systém smluv nazývá Versailleský.

Hlavní body smlouvy:

• Německo v ní bylo označeno za výlučného viníka války! (klauzule o „vině za rozpoutání války“).
• Německo ztratilo značnou část svého území, a to především ve prospěch Polska a Francie (Alsasko-Lotrinsko). Dále ztratilo řadu menších území ve prospěch okolních států – část Šlesvicka (Dánsko), Eupen-Malmédy (Belgie), Klajpeda (německy Memel, Litva), Hlučínsko (Československo). Bývalý německý Gdaňsk (Danzig) byl spravován Společností národů.
• Německo ztratilo všechny kolonie (Afrika, Tichomoří)
• Sársko získalo zvláštní status. Bylo pod správou Společnosti národů, ale Francie tu provozuje doly – součást reparací. (1935 – plebiscit – připojeno k Německu).
• německá armáda omezena na 100000 mužů (zrušena všeobecná branná povinnost), nesmí vlastnit žádná letadla, tanky ani ponorky.
• Německo muselo zaplatit obrovské válečné reparace (jejich výše byla určena až později, ne přímo ve Versailleské smlouvě, nešlo to zaplatit).
• levý břeh Rýna měl být okupován do roku 1930 Francií a Velkou Británií (nakonec odešly už dříve), pravý břeh v šíři 50 kilometrů musel být demilitarizován (žádní vojáci ani vojenská zařízení).
• výslovný zákaz spojení s Rakouskem, Brestlitevský mír byl smlouvou výslovně zrušen.
• Československo smlouvou získalo Hlučínsko (Hlučín a okolí, 316 km², ve Slezsku) a právo vybudovat přístavy v Hamburku a Štětíně (tehdy německý).

Versailleská smlouva byla vůči Německu příliš tvrdá, nespravedlivá a ponižující. A přitom byla neúčinná, Německo ji obcházelo a Hitler ji nakonec zrušil (nejdříve fakticky – svými kroky, a pak i právně – odvolal podpis Německa na Versailleské smlouvě). Versailleský mír přitom neuspokojil ani Francii, chtěla víc (mj chtěla hranici na Rýně). USA odmítly smlouvu ratifikovat. Nakonec byl Versailleský mír fakticky spíše dvacetiletým příměřím. Ani běžní Němci se se smlouvou nikdy nesmířili → jeden z důvodů pozdější popularity Hitlera, který smlouvě říkal „Versailleské šílenství“. Hlavním motivem smlouvy byla snaha Francie pomstít se Německu a co nejvíc ho oslabit → neoslabila, a naopak ponížením vzbudila touhu Němců po odvetě.

2) Saint-germainská smlouva – s Rakouskem – 1919 (10.9.)

• Rakousko muselo uznat vznik ostatních nástupnických států (Maďarsko, Československo, Polsko, Jugoslávie).
• zákaz spojení s Německem
• Rakousko ztratilo (kromě území nástupnických států) i Jižní Tyrolsko, Istrii a Terst (vše připojeno k Itálii) a Bukovinu (ve prospěch Rumunska).
• Československo získalo smlouvou západní Vitorazsko (České Velenice a okolí – 113 km²) a Valticko (jižní Morava).

(omezení armády a reparace)

3) Neuillská smlouva – s Bulharskem – 1919 (27.11.)

• Bulharsko ztratilo část území ve prospěch Řecka, Jugoslávie a Rumunska. Především ztratilo přístup k Egejskému moři.

(omezení armády a reparace)

4) Trianonská smlouva – s Maďarskem – 1920 (4.6.)

• podepsáno v zámku Velký Trianon ve Versailles.
• vrchol nespravedlnosti. Maďarsko ztratilo ⅔ svého území (ve srovnání s Uherskem) ve prospěch Československa (Slovensko a Podkarpatská Rus), Rumunska (Sedmihradsko, část Banátu), Království SHS (Chorvatsko, část Banátu) a Rakouska (Burgenland).
• polovina etnických Maďarů se ocitla mimo Maďarsko!
• dopadli ještě hůř než Němci.                    (dále ještě odzbrojení a reparace)

Maďaři se nikdy s Trianonem nesmířili, budou usilovat o jeho revizi.

Revize Trianonu nakonec dosáhnou díky Itálii a Německu – 1. a 2. Vídeňskou arbitráží (1938 – Slovensko, 1940 – Rumunsko). Viz 2SV a Mnichov.

5) Sèvreská smlouva – s Tureckem – 1920 (10.8.)

Turecko touto smlouvou ztratilo 4/5 Osmanské říše (neturecká území). Smlouva neměla větší význam a de facto nevešla nikdy v platnost, protože turecký parlament ji odmítl ratifikovat a po řecko-turecké válce byla revidována (1923-Lausanne-viz Turecko a Atatürk).

Vznik Společnosti národů (dále SN)

• její vznik předpokládal už 14. Wilsonův bod.
• měla zajistit odzbrojení a mír a zabránit další válce → v tom jednoznačně selhala.
• založena 1920 na Pařížské konferenci, kde byl podepsán zakládající Pakt Společnosti národů. Hlavním sídlem SN byla Ženeva. Československo bylo zakládajícím členem.

Senát USA nakonec Pakt odmítnul ratifikovat a USA se nakonec nestaly členem SN. Německo a SSSR nebyli zpočátku členy, vstoupili později. Japonsko a Německo později zase ze SN vystoupily roku 1933, Itálie vystoupila v roce 1937 a SSSR byl v roce 1939 ze SN vyloučen za napadení Finska. SN nebyla schopna vyřešit největší spory a zabránit válce.

Pod SN mj. spadal i Mezinárodní soudní dvůr v Haagu. Právním nástupcem SN po 2SV se stala OSN.

Mandátní systém SN

Území zabraná Německu (jeho bývalé kolonie) a Turecku (bývalé neturecké oblasti Osmanské říše) byla přidělena mocnostem Dohody jako tzv. mandátní území – v podstatě to byly kolonie, ale pod hlavičkou SN (místního obyvatelstva se na názor nikdo neptal).

Velká Británie získala Irák, Jordánsko, Palestinu (dříve Turecko) a Tanganiku (dříve Německo).

Francie získala Sýrii a Libanon (Turecko), Kamerun a Togo (Německo).

Belgie získala Rwandu a Burundi (Německo).

Jižní Afrika získala Namibii (Německo).

Japonsko, Austrálie a Nový Zéland si rozdělili tichomořská území Německa.

Některá tato území byla spravována jako mandáty OSN i po 2SV.

Po porážce Japonska ve 2SV převzaly jejich tichomořské mandáty USA. Posledním mandátním OSN bylo Palau, které zaniklo v roce 1994, kdy Palau získalo nezávislost.

Německo v letech 1918-1933

Výmarská republika 1919(1918)-1933

Byla prvním pokusem o demokracii v Německu, který nakonec skončil neúspěšně.

Jako „Výmarská republika“ to Encyklopedie označuje až od roku 1919, kdy se sešlo Národní shromáždění ve Výmaru a vešla v platnost Výmarská ústava, ale logicky by se to možná mělo brát spíše od roku 1918, kdy abdikoval Vilém II. a skončila 1SV.

listopad 1918 – na konci války vypukla v Německu revoluce. Začalo to povstáním námořníků, poté revoluce přeskočila i do měst. Císař Vilém II. 9.11.1918 abdikoval a odešel do exilu (Holandsko).

11.11.1918 – příměří v Compiègne – kapitulace Německa, konec 1SV.

Válka skončila mimo území Německa. Byla pro Německo prohraná, ale generálové a pravice šířili později legendu o „ráně dýkou do zad armády“, že totiž válku prohráli Německu civilisté (tj. revolucionáři) a ne armáda. Do čela vlády se dostal sociální demokrat (SPD) Friedrich Ebert.

Obecně k situaci v Německu po 1SV: Hlavním problémem Německa budou extrémisté (zprava i zleva) a příliš tvrdá Versailleská smlouva, hlavně vysoké reparace. Německo se bude snažit smlouvu obcházet a neplatit reparace. Extremisté budou dočasně umlčeni, ale demokracie nikdy nezapustí úplně kořeny a až přijde hospodářská krize, bude zlikvidována.

3 fáze Výmarské republiky 1919 (1918)-1933

1. 1919 (1918)-1923.   Republika bojuje o svou existenci s extremisty.
2. 1923-1929 – Stresemannova éra – hospodářská konsolidace, relativně stabilní období. Gustav Stresemann (Německá lidová strana, DNP) byl v letech 1923-1929 ministrem zahraničních věcí Německa a nejvýznamnějším politikem té doby. Dosáhnul uvolnění vztahů s Francií (viz dále), za což dostal Nobelovu cenu za mír (v roce 1926, spolu s francouzským ministrem zahraničí Aristidem Briandem).
3. 1929-1933 – krize a zánik republiky. V roce 1929 vypukla hospodářská krize a navíc zemřel Stresemann (říjen 1929) → zesílí radikálové (Hitler, ale i komunisté!), nakonec zvítězí Hitler a Výmarská republika skončí.

Pokusy krajní levice o převrat 1918-1920

1. Svaz Spartakovců – Karl Liebknecht, Rosa Luxemburgová – pokusili se uchopit moc v Berlíně (listopad 1918-leden 1919). Vláda proti nim nasadila oddíly dobrovolníků (Freikorps), krvavě potlačeno, Liebknecht a Luxemburgová zavražděni.
2. Bavorská republika rad – radikální levice se pokusila převzít moc v Bavorsku (duben 1919), opět tvrdě potlačeno.

Ze svazu Spartakovců a dalších extrémně levicových skupin vznikla nakonec KPD – Komunistická strana Německa. Postupně se stala velmi silnou stranou. V jejím čele stál Ernst Thällmann. Vyvolávala nepokoje i v dalších letech. Nesmiřitelné nepřátelství s SPD (Ebert, sociální demokrat, potlačil jejich pokusy o převrat). Později byli úplně rozbiti nacisty.

Thällmann byl za nacistů vězněn 11.5 roku v koncentračním táboře, kde byl nakonec v srpnu 1944 zavražděn.

Formování Výmarské republiky

V únoru 1919 se ve Výmaru (Weimar – v Durynsku, u Erfurtu) sešlo Národní shromáždění (proto „Výmarská republika“). Prezidentem republiky byl zvolen sociální demokrat (SPD) Friedrich Ebert (prezidentem byl v letech 1919-1925).

Vládní koalici tehdy tvořila SPD, Centrum (katolická strana) a Demokratická strana (liberálové) → tzv. „výmarská koalice“ (všechno to byly umírněné strany).

Výmarská ústava vešla v platnost v srpnu 1919. Německo bylo republikou, ale parlament se jmenoval Říšský sněm (!) a v čele Německa stál říšský prezident. Ten měl mimořádně velké pravomoci, téměř jako předtím císař! Mohl jmenovat i odvolat říšského kancléře, mohl rozpustit Říšský sněm a hlavně, článek 48 mu umožňoval na přechodnou dobu zrušit občanská práva! Ebert byl demokrat, ale jeho nástupce, Paul von Hindenburg (prezidentem byl v letech 1925-1934) byl přesvědčením monarchista a článek 48 zneužíval – vytvořil v Německu v podstatě prezidentský režim.

Pravicové pokusy o puč

1. Kappův puč – 1920 (březen) – Kapp byl nacionalista, který se pokusil s částí armády (reichswehr) o puč. Vláda uprchla do Stuttgartu. Puč byl nakonec potlačen (mj. generální stávkou na podporu vlády!), Kapp uprchnul do zahraničí.
2. Mnichovský „pivní“ puč – 1923. Začal v Mnichově v pivnici (Bierhalle – tak se jmenuje). Puč zorganizovali Erich Ludendorff a Adolf Hitler. Puč začal, když oddíly SA přepadly zasedání Bavorské vlády, která zasedla v té pivnici. Puč byl potlačen, Hitler uvězněn.

Hitler se při tomto puči inspiroval Mussoliniho pochodem na Řím. Po potlačení puče dostal 5 let fešáckého kriminálu. Ve vězení napsal Mein Kampf. Nakonec si odseděl jen rok a pak ho pustili.

Reparace a zahraniční politika Německa

1922 (duben) – Janovská konference. Hospodářská konference, která se téměř na ničem nedohodla. Poprvé zde zasedali zástupci Německa jako rovnocenní partneři (ministr zahraničí Rathenau) a byli tu rovněž zástupci sovětského Ruska (ministr zahraničí Čičerin, název SSSR až od prosince 1922).

– Rapallská smlouva – Němci a Rusové podepsali tuto smlouvu v Rapallu.

Rapallo je městečko u Janova. Zdejší jednání mezi Němci a Rusy probíhala paralelně s Janovskou konferencí.

Touto smlouvou byly opět obnoveny styky mezi Německem a Ruskem. Německo touto smlouvou jako první stát de iure uznalo sovětské Rusko. Smlouva byla začátkem oboustranně výhodné ekonomické a vojenské spolupráce.

Německu mj. smlouva umožnila obcházet Versailleskou smlouvu – v SSSR vyvíjelo zbraně, cvičilo vojáky apod.

reparace – nebyly stanoveny přímo ve Versailleské smlouvě, ale až v roce 1921. Byly stanoveny na 132 miliard marek ve zlatě → obrovská zátěž pro Německo. Německo je nechtělo a ani nemohlo splácet (po válce byla v Německu krize) → 1923 – Rúrská krize. Francie a Belgie obsadily Porúří, čímž si chtěly vynutit splácení reparací. Německo nejdříve reagovalo pasivním odporem (stávky, obyvatelstvo odmítalo vykonávat příkazy okupantů), nakonec ale Stresemann od pasivního odporu ustoupil. Francii nepodpořila ani VB a USA. Důsledkem krize byla mj. hyperinflace v Německu, platilo se miliardami a biliony marek. Nakonec byla měna stabilizována a byla zavedena nová říšská marka. Francie nakonec na krizi nevydělala ani ekonomicky → vydržovat vojsko v Německu jí stálo víc peněz, než kolik vymohla při reparacích.

1924 – Dawesův plán – název podle Charlese Dawese (americký bankéř). USA se tímto angažují v Evropě! Plán vedl k uklidnění situace. Reparace byly upraveny a zmírněny a Německo dostalo mezinárodní půjčku. Navíc se Německu ve 20. letech celkem ekonomicky dařilo (celosvětová hospodářská konjunktura), a tak Německo stíhalo splácet (až do roku 1929) reparace. Francie a Belgie pak roku 1925 stáhly svá vojska z Porúří.

1925 – konference v Locarnu (Švýcarsko). V rámci této konference byl podepsán Rýnský garanční pakt – ten garantoval západní hranice Německa (s Francií a Belgií). Východní hranice Německa (s Československem a Polskem) však garantovány nebyly! Německo pak bylo v roce 1926 přijato do Společnosti národů. Ministři zahraničí Aristide Briand (Francie) a Gustav Stresemann (Německo) dostali v roce 1926 Nobelovu cenu míru. Vztahy mezi Francií a Německem byly až do roku 1929 (smrt Stresemanna a počátek hospodářské krize) dobré.

1928 – Briand-Kellogův pakt (název podle ministrů zahraničí Francie a USA). Odmítnutí války jako prostředku mezinárodní politiky. Celkem pakt podepsalo 60 států, ale v zásadě to byla bezvýznamná deklarace, protože z neplnění paktu nevyplývaly žádné sankce.

1929 – Youngův plán (ratifikován 1930). Owen Young byl americký finančník. Další zmírnění reparací Německu. Spojenci (VB a Francie) pak v roce 1930 vyklidili Porýní (levý břeh Rýna byl do té doby v souladu s Versailleskou smlouvou okupován!). V důsledku hospodářské krize byl nakonec zbytek reparací v roce 1932 Německu úplně odpuštěn (konference v Lausanne) → vzhledem k počátku krize by to stejně nedokázali Němci splatit.

1929 – začátek hospodářské krize a smrt Stresemanna (architekt německého usmíření s Francií) budou nakonec hlavními příčinami konce demokracie v Německu roku 1933.