Velká francouzská revoluce (1789–1799)

Velká francouzská revoluce

VFR proběhla v letech 1789 – 1799 (1794). Konec je sporný. V roce 1799 uchopil moc Napoleon Bonaparte. Podle části historiků však končí VFR popravou Robespierra v roce 1794 a období thermidoriánské reakce a direktoria už k ní nepočítá.

První fáze revoluce – období Ústavodárného (Národního) shromáždění

(14.7.1789 – září 1791)

květen 1789 (5.5.) – svolány generální stavy, po 165 letech (naposledy 1614). 1. stav bylo duchovenstvo, 2. stav šlechta, 3. stav všichni ostatní. V generálních stavech se nehlasovalo podle počtu zástupců, ale podle stavů – každý stav jako celek měl jeden hlas → třetí stav mohl být kdykoliv přehlasován. →

červen 1789 (17.6.) – Národní shromáždění. Z právního hlediska vlastně první revoluční krok. Třetí stav odešel z jednání generálních stavů a prohlásil sám sebe za Národní shromáždění, které zastupuje celý národ. Zástupci třetího stavu prohlásili, že bez souhlasu Národního shromáždění nelze vybírat daně a že vypracují novou ústavu. 20.6. přísahali poslanci v Míčovně ve Versailles (kde zasedali): „Nerozejdeme se bez Ústavy!“. K NS se připojila i část šlechty a duchovenstva a král nakonec NS uznal. V NS už se hlasovalo „podle hlav“, ne podle stavů. Národní shromáždění se záhy přejmenovalo na Ústavodárné shromáždění (Constituanta).

14.červenec 1789 – dobytí Bastily, počátek Velké francouzské revoluce (státní svátek Francie!). Lid dobyl Bastilu, královské vězení, symbol absolutismu (v Bastile byli totiž lidé na příkaz krále vězněni bez soudu). V bojích padlo asi 100 útočníků. Velitel Bastily + někteří další obránci byli zabiti davem, vězňové byli osvobozeni.

Po dobytí Bastily byla zřízena Národní garda. Jejím velitelem byl markýz La Fayette (1757-1834), hrdina americké občanské války. Národní garda byla něco jako domobrana a police zároveň – měla zabránit kontrarevoluci, ale udržovala i veřejný pořádek. Druhou vůdčí osobností této fáze revoluce byl hrabě Mirabeau. Oba byli v zásadě příznivci konstituční monarchie.

Až do začátku srpna 1789 pak ve Francii vládnul Velký strach (La Grande Peur). Na venkově vypuklo obrovské rolnické povstání, byly vypalovány zámky šlechty a část šlechty uprchla ze země. Uklidnění situace (konec Velkého strachu) přineslo až přijetí srpnových dekretů.

srpen 1789 (4.8.) – Srpnové dekrety. Ústavodárné shromáždění jimi zrušilo feudalismus, definitivní konec starého režimu (Ancien régime, tj. feudalismu a absolutismu). Dekrety zrušily daňová privilegia šlechty a duchovenstva. Robota (poddanství) byla rovněž zrušena. Zavedena rovnost před zákonem, zrušeny církevní desátky.

srpen 1789 (26.8.) – Deklarace práv člověka a občana. Schválilo ji Ústavodárné shromáždění. Deklarace zajišťovala základní  lidská práva – rovnost před zákonem, svobodu projevu, nedotknutelnost soukromého vlastnictví, svobodu vyznání. Král byl nakonec nucen podepsat Srpnové dekrety i Deklaraci.

říjen 1789 – pochod trhovkyň. Král byl lidem donucen přesídlit z Versailles do Paříže., kde se pak vlastně stal jakýmsi „rukojmím revoluce“.

Ústavodárné shromáždění dále zestátnilo církevní majetek. Ten sloužil k vyrovnání státního dluhu a ke krytí nově vydaných papírových peněz (asignáty). Peněz bylo ovšem natištěno moc, což způsobilo inflaci. Až do června 1791 pak trvalo relativně klidné období. Francie byla již v této době de facto konstituční monarchií, i když nová ústava, která to potvrzovala, byla vydána až v září 1791. Hlavním heslem revoluce se stalo „Liberté, Égalité, Fraternité – Svoboda (volnost), rovnost, bratrství. V revoluci také vznikla francouzská trikolora, která vznikla spojením barev Paříže (červená a modrá) s barvou Bourbonů (bílá).

1791 (červen) – král se pokusil o útěk ze země i se svou rodinou. Byl však poznán ve Varennes (Lotrinsko) a vrácen zpět do Paříže, kde se stal de facto vězněm Pařížanů. Ti ho podezřívali, že plánoval s cizími mocnostmi intervenci do Francie.

1791 (srpen) – Pilnická deklarace (Pillnitz je zámek v Drážďanech). Rakousko (císař Leopold II.), Prusko a francouzští emigranti (Karel z Artois, bratr Ludvíka XVI.) v ní projevili solidaritu s francouzskou monarchií. Prohlášení bylo formulováno opatrně, ale ve Francii si ho vyložili jako hrozbu vojenskou intervencí.

1791 (září) – Vydána první ústava. Byla to ústava konstituční monarchie. Král měl podle ní suspenzivní (odkládací) veto. Volby do Zákonodárného shromáždění byly založeny na majetkovém cenzu. Ludvík XVI. musel přísahat na tuto ústavu. Francie byla podle této ústavy rozdělena na 83 departmentů (existují dodnes, akorát jich je víc).

Druhá fáze revoluce – období Zákonodárného shromáždění

(říjen 1791 – září 1792)

Podle nové ústavy se konaly volby → 1.10.1791 se sešlo nové, Zákonodárné shromáždění. V něm zasedali napravo (odtud pravice) royalisté, kdežto vlevo („levice“) seděli jakobíni (což byli, zhruba řečeno, republikáni).

jakobíni – politický klub. Oficiálně se jmenovali „Společnost přátel ústavy“. Byli to přívrženci revoluce a republiky. Začali se scházet v kostele sv. Jakuba, odtud název „jakobíni“. Později se rozdělili na několik směrů:

1. girondisté (girondini) – umírnění. Zastupovali hlavně měšťany z „venkova“ (= mimo Paříž). Část jejich předáků pocházela z kraje Gironde, odtud název.
2. montagnardi (Hora) – radikálové. Později prosadí popravu krále a nastolí hrůzovládu. „Hora“, protože seděli ve shromáždění v horních lavicích (francouzsky „hora“ = montagne). Také se jim říkalo jakobíni (v užším smyslu slova).
3. hébertisté („zuřiví“) – jejich vůdcem byl Jacques Hébert. Ultraradikálové. Později zlikvidováni Robespierrem. Dočasně ovládali Komunu (= pařížskou radnici).

1792 (duben) – vypukla První koaliční válka (1792-1797). Tato válka se řadí do francouzských revolučních válek, které začaly už za francouzské revoluce, ačkoliv je zakončil až Napoleon. Revoluční války probíhaly v letech 1792-1802 a skončily mírem v Amiens. Napoleonské války (které již začal Napoleon) pak následovaly v letech 1803-1815.

V této válce bojovala Francie proti koalici Rakouska, Pruska (hlavní protivníci) a dalších států. Rakousko a Prusko začaly shromažďovat vojska u francouzské hranice a Francie se rozhodla udeřit první. Vyhlásila proto válku Rakousku, na jehož stranu se však postavilo i Prusko (a později i VB, Nizozemí, Španělsko a spousta dalších států a rovněž jednotky francouzských emigrantů). Zpočátku má Rakousko a Prusko ve válce navrch. Válka znamenala další radikalizaci revoluce!

V červenci 1792 velitel rakousko-pruských vojsk pohrozil, že zničí Paříž, pokud bude ublíženo královské rodině → v srpnu 1792 zaútočili radikálové z ulice (sansculotti – „bez kalhot“) na královský palác v Paříži (Tuillerie). Král i jeho manželka byli uvězněni. Poté bylo rozhodnuto vypsat nové volby na základě všeobecného hlasovacího práva – pro všechny muže.

Třetí fáze revoluce – období Konventu

(září 1792 – říjen 1795)

září 1792 

1. bitva („kanonáda“) u Valmy – obrat ve válce. V dělostřeleckém souboji vítězí francouzská revoluční armáda. Většinu francouzské armády tvořili v této době dobrovolníci. Dobrovolníci z Marseille si s sebou přinesli píseň Marseillaisu, která se stala hymnou Francie (dodnes). Bitva u Valmy byla spíše morálním než strategickým vítězstvím, nicméně postup interventů byl zastaven. Později, v roce 1793, schválil Konvent všeobecnou brannou povinnost, čímž francouzská armáda výrazně narostla.
2. Konvent (rovněž v září 1792) zrušil království a vyhlásil republiku (1. francouzská republika: 1792-1804). Konvent (celým názvem Národní Konvent) byl nový název zákonodárného orgánu. V Konventu byli girondisté (umírnění republikáni), montagnardi (radikálové) a mezi nimi nevyhraněný střed (Rovina, též Bahno – franc. Marais). Vláda Konventu měla tři fáze:

Konvent Girondy (září 1792 – leden 1793)

Rovina se z počátku přiklonila k girondistům, kteří ovládli Konvent.

Jakobínská diktatura (leden 1793 – červenec 1794)

Poprava krále – 1793 (leden) – bývalý král („občan Kapet“) byl poměrem hlasů 361:360 odsouzen Konventem k smrti a popraven gilotinou. Girondisté hlasovali proti, montagnardi pro smrt. Rozsudek navrhnul Maximilien de Robespierre, původně právník z Arrasu. Fanatik, „Neúplatný“. Poprava krále pobouřila proti Francii celou Evropu.

Po popravě krále ovládli montagnardi Konvent a nastal Velký teror. Hlavními vůdci montagnardů byli Maximilien de Robespierre, Jean Paul Marat a Georges Jacques Danton. V červnu 1793 vydali novou, jakobínskou ústavu, která byla formálně velice demokratická, avšak nikdy nevstoupila v platnost.

Montagnardi vytvořili Výbor pro veřejné blaho (fakticky něco jako vláda, zatímco Konvent byl parlament). Tento výbor měl diktátorské pravomoci a v jeho čele stál zpočátku Danton. Bojoval proti nepřátelům revoluce. Později se do něj dostal i Robespierre a postupně v něm na sebe strhnul veškerou moc. Byly zřízeny revoluční tribunály, které soudily kontrarevolucionáře. Rozsudek byl buď smrt, nebo svoboda, odvolání nebylo. Popravovalo se gilotinou.

Gilotinu vymyslel doktor Guillotin. Měl pro to dva důvody: 1)humánnost, 2)rovnoprávnost (všichni měli právo být sťati – to měli dříve pouze šlechtici).

Nejprve byli zlikvidováni girondisté. Byli vyhnáni z Konventu a jejich vůdci byli popraveni (červen 1793). V červenci 1793 byl zavražděn ve vaně girondistkou Marat. Marat byl fanatik, vydával časopis „Přítel lidu“. V říjnu 1793 byla popravena i Marie Antoinetta (vězněna od srpna 1792).

Proti montagnardům vypuklo veliké povstání ve Vendée (severozápadní Francie). Povstali zde royalisté, zatímco jinde se bouřili i girondisté. Francie se ocitla ve stavu občanské války. Konvent reagoval zavedením všeobecné branné povinnosti a zesílením teroru. Povstání ve Vendée bylo nakonec brutálně potlačeno armádou.

Byl zaveden nový, revoluční kalendář. Letopočet začínal rokem 1792 (vyhlášení republiky – rok 1). Měsíce dostaly nové názvy. Každý měsíc měl 30 dnů a dělil se na 3 dekády po 10 dnech. Letopočet platil až do roku 1805. Dále byl zaveden kult Nejvyšší bytosti – nové náboženství. Robespierre totiž odmítal katolickou církev, ale i ateismus.

Robespierre strhnul postupně veškerou moc na sebe. Nejdříve se spojil s ultraradikály („zběsilí“), ale pak se jich zbavil (Hébert popraven). Pak zatočil i s umírněnými montagnardy. Danton byl popraven, protože chtěl zmírnit teror. Robespierre pak nastolil osobní diktaturu.

červenec 1794 (thermidorský převrat) – Robespierrovi protivníci v Konventu se sjednotili. Robespierre a jeho přívrženci byli zatčeni a popraveni. Konec Velkého teroru. Robespierre byl zatčen 27.7.1794 – 9. thermidoru. Druhý den, 10. thermidoru (28.7.1794) pak byl popraven. Spolu s ním byli popraveni i jeho nejbližší spolupracovníci – jeho bratr Augustin Robespierre a Antoine Louis Léon de Saint-Just.

Thermidorská éra Konventu (červenec 1794 – říjen 1795)

Toto období se vyznačovalo likvidací montagnardů a radikálů z ulice (sansculotti). V roce 1795 (srpen) byla nakonec vydána nová ústava (tzv. thermidoriánská ústava). Podle ní bylo volební právo opět omezeno volebním cenzem. Proti nové ústavě vypuklo v říjnu 1795 royalistické povstání, ale bylo potlačeno Napoleonem.

Čtvrtá fáze revoluce – vláda Direktoria (říjen 1795- listopad 1799)

Vládnou spíše bohaté vrstvy (volební cenzus) – buržoazie. Ta nechce ani vládu radikálů (montagnardi), ale ani návrat předrevoluční aristokracie. V čele státu stojí pětičlenné Direktorium (= vláda). Nový zákonodárný orgán má dvě komory – Radu starších a Radu pěti set. Direktorium se opírá o armádu, její vliv roste. První koaliční válka pokračuje. Vedoucím politikem direktoria byl Paul de Barras.

V květnu 1796 vypuklo Spiknutí rovných (Francois Babeuf – měl přezdívku Gaius Gracchus) – pokus o státní převrat, cílem bylo nastolení proletářské revoluce. Skončilo neúspěšně, spiknutí (ve fázi příprav) bylo prozrazeno, Babeuf byl v roce 1796 zatčen a roku 1797 popraven.

listopad 1799 (9.11.1799 – 18. brumaire roku 8)- generál Napoleon Bonaparte provedl státní převrat. Direktorium sesazeno, Rady rozpuštěny, zaveden konzulát. Konec Velké francouzské revoluce.