Napoleon Bonaparte
Životopis Napoleona, vnitřní politika
Napoleon se narodil v roce 1769 v Ajacciu na Korsice, zemřel na ostrově Svaté Heleny v roce 1821.
Poprvé se vyznamenal v roce 1793, když osvobodil Toulon z britského obklíčení (přístav na jihu Francie, východně od Marseille). V říjnu 1795 potlačil royalistický puč proti vládě (nechal povstalce rozstřílet z děl, a to přímo v Paříži) → za odměnu byl v roce 1796 jmenován vrchním velitelem francouzských vojsk v Itálii. Zde dosáhnul obrovských úspěchů. V letech 1798-1799 podniknul vojenskou výpravu do Egypta, která skončila neúspěchem.
1799 (9.11.1799 – 18. brumaire roku 8) – Napoleon se vrátil z Egypta a provedl státní převrat. Direktorium svrženo, Rady (Rada pěti set a Rada starších) rozpuštěny. Konec Velké francouzské revoluce!
Konzulát (1799 – 1804)
V první fázi Napoleonovy vlády byla Francie nadále republikou (1. republika: 1792-1804). V čele státu stáli formálně 3 konzulové, ale rozhoduje pouze první konzul – Napoleon. (dalšími dvěma konzuly byli Emanuel Joseph Sieyès a Roger Ducos). Nejdříve byl konzulem na 10 let, později doživotním. Novou ústavu (za konzulátu byly celkem tři!) si vždy nechal potvrdit lidem v plebiscitu.
1801 – Napoleon uzavřel konkordát s církví, podřídil ji ovšem státnímu dohledu.
1802 – založil řád Čestné legie (existuje dodnes).
1804 – vydal (ještě jako konzul) Občanský zákoník (Code civil, též Code Napoléon). Ten stvrzoval hlavní výdobytky Velké francouzské revoluce- rovnost před zákonem, osobní svobodu, odluku církve od státu, ochranu soukromého vlastnictví. Napoleon jmenoval komisi, která zákoník sestavila, některé pokyny komisi ale vydával osobně. Zákoník platil (s úpravami) i po pádu Napoleona a je dodnes základem francouzského právního řádu.
- císařství (1804-1815) – 1804 (2.12.) – Napoleon císařem! Nechal se korunovat císařem jako Napoleon I.
- císařství – Napoleon I. 1804-1815
- císařství – Napoleon III. (synovec) 1852-1870
Napoleon II. (syn Napoleona a Marie Luisy, občanským jménem František, přezdívaný „Orlík“, žil 1811-1832), se nikdy císařem nestal, i když v jeho prospěch Napoleon v roce 1815 formálně abdikoval).
Papež byl korunovaci sice přítomen (kvůli zdání legitimity), ale Napoleon si sám vložil korunu na hlavu. Císařství bylo kompromisem mezi republikány a royalisty – většina lidí nechtěla ani návrat jakobínů, ani království.
Napoleon vytvořil císařskou šlechtu – svým příznivcům a rodinným příslušníkům uděloval tituly doma i na ovládnutých územích. Vybudoval Velkou armádu s cílem dobýt celou Evropu. Vybudoval i tajnou policii (v čele stál Joseph Fouché).
Měl dvě manželky, obě byly korunovány císařovnou:
- Joséphine (de Beauharnais), vzal si ji roku 1796.
- Maria Luisa – dcera jeho „spojence“, rakouského císaře Františka I. S Josefínou neměl dědice, a proto se s ní roku 1809 rozvedl a v roce 1810 si vzal Marii Luisu. S tou měl jediného syna, „Orlíka“ (Napoleon II.). Ten se císařem sice nikdy nestal, avšak Napoleon ho dal již v kolébce korunovat za římského krále.
Napoleonské války
Formálně se války, které vedl Napoleon, dělí na francouzské revoluční války (1792-1802), které Napoleon vítězně zakončil, avšak nezahájil, a na napoleonské války (1803-1815), které již celé vedl Napoleon.
Znát dělení na koaliční války a vždy jen hlavní velmoci, které stály proti Francii, malé státy ne! U mírů uvedeny jen nejdůležitější územní změny.
1. koaliční válka 1792-1797
Proti Francii stála koalice Rakouska, Pruska a VB, válku vyhlásila revoluční Francie. Hlavním protivníkem bylo Rakousko. Jako generál Direktoria a vrchní velitel italské armády porazil Napoleon několikrát Rakušany a jejich spojence v Itálii (bitvy u Montenotte, Lodi…) v letech 1796-1797, čímž válku rozhodl ve prospěch Francie (na jiných bojištích francouzské armády zdaleka tak úspěšné nebyly).
Velká Británie byla jedinou zemí, která stála proti Francii ve všech šesti koaličních válkách. Vedle koaličních válek probíhaly i konflikty proti jedinému státu. Složení koalic se měnilo, avšak vždy zahrnovalo kromě Velké Británie alespoň dva další státy. Velká Británie se nacházela téměř nepřetržitě (s výjimkou let 1802–1803) ve válečném stavu s Francií, její pozemní příspěvek byl ovšem omezený (slabá pozemní armáda).
1797 – mír v Campo Formio – konec 1. koaliční války, mír mezi Rakouskem a Francií. Mír vnutil Rakousku přímo Napoleon, podepsal to jako generál. Rakousko se vzdalo ve prospěch Francie Rakouského Nizozemí (Belgie). Vzdalo se také části svých italských držav (Lombardie), ale obdrželo za to jiná italská území (Benátsko, Istrie, Dalmácie).
Mírem skončila 1. koaliční válka, Francie je ale nadále ve válečném stavu s Velkou Británií → Napoleon se rozhodne zasáhnout VB na citlivém místě →
- 1798-1801 – tažení do Egypta. Napoleon chtěl VB odříznout od Indie. Válčilo se i v Sýrii.
- 1798 – bitva u pyramid – vítězství Francie nad mamlúckým vojskem („Vojáci, čtyřicet století hledí na Vás“).
- 1798 – bitva u Abú Kíru – námořní bitva, ve které VB (admirál Nelson) porazil francouzské loďstvo. Tato bitva rozhodla o neúspěchu Francouzů. Téměř celé francouzské loďstvo bylo zničeno a francouzská vojska v Egyptě byla odříznuta od zásobování. Francouzská armáda v Egyptě nakonec kapitulovala až v roce 1801, ale to už v Egyptě nebyl Napoleon → v roce 1799 zanechal armádu svému osudu a vrátil se do Francie, kde provedl státní převrat a stal se konzulem.
2. koaliční válka 1799-1802
I tato válka se řadí k revolučním válkám, protože začala ještě před Napoleonovým převratem. Proti Francii tentokrát stála koalice VB, Rakousko a Rusko. Válku vyhlásilo Rakousko!
Ve válce se proslavil ruský generál Suvorov, který se svou armádou přešel přes Alpy a porazil několikrát Francouze (ne však přímo Napoleona) v severní Itálii.
Válku nakonec rozhodl Napoleon opět v Itálii – bitva u Marenga – 1800. V této bitvě mělo Rakousko velkou početní převahu (35000 rakouských vojáků proti 23000 francouzských) a bitva byla pro Francouze již prakticky prohraná, ale situaci na poslední chvíli zachránil útok generála Desaixe do boku rakouských armád, přičemž sám Desaix v bitvě padnul.
2. koaliční válka byla zakončena dvěma míry:
- mír v Lunéville – 1801 – mír mezi Francií a Rakouskem. Potvrdil předchozí mír z Campo Formio.
- mír v Amiens – 1802 – mír mezi VB a Francií. VB ztratila menší území v zámoří (Karibik). Mír ale trval jen do roku 1803, pak VB obnovila válku. K VB se pak přidaly další státy, čímž vypukla →
3. koaliční válka 1805
Proti Francii stojí opět koalice Rakousko + Rusko + VB. Válku zahájila VB (již 1803), k níž se připojilo Rakousko a Rusko.
Válka na moři – bitva u Trafalgaru
Na moři byli Francouzi drtivě poraženi (nevelel Napoleon) →
bitva u Trafalgaru – 1805 (21.10.1805 – Trafalgar je mys jižně od Cádizu)
Britové bojovali proti spojenému loďstvu Francie a Španělska. Britové měli 27 lodí, Francouzi a Španělé 33. V bitvě padlo 2800 Francouzů a Španělů a jen 429 Britů. Největší vítězství britského admirála Horatia Nelsona, který však sám v bitvě padl. Poslední velká bitva plachetnic v dějinách. Prohra u Trafalgaru znamenala, že Napoleon mohl zapomenout na invazi do Velké Británie, kterou plánoval.
Válka na pevnině – bitva u Slavkova
Na pevnině se ale válka vyvíjela jednoznačně ve prospěch Napoleona. Válku rozhodla →
bitva u Slavkova (Austerlitz) – 1805 (2.12.)
Největší Napoleonovo vítězství vůbec. Bitva tří císařů – proti Napoleonovi stály spojená armády Rakouska (císař František I.) a Ruska (car Alexandr I.). Asi nejslavnější bitva, která kdy proběhla na našem území. Rusové a Rakušané měli ztráty 35000 vojáků (15000 mrtvých, 20000 raněných), francouzské ztráty byly 10000 vojáků (Encyklopedie), jiný údaj tvrdí, že padlo 27000 vojáků Ruska Rakouska a jen 7000 Francouzů (Kronika lidstva) →
1805 – Bratislavský mír – mír mezi Rakouskem a Francií. Rakousko se jím vzdalo ve prospěch Francie všech svých držav v Itálii.
1806 (srpen) – konec Svaté říše římské. Na nátlak Napoleona (už po válce) se František II. vzdal koruny římského císaře (nadále zůstal jen císařem rakouským jako František I.) a prohlásil Říši za rozpuštěnou (SŘŘ existovala od roku 962!). Místo SŘŘ vzniknul Rýnský spolek pod protektorátem Napoleona.
4. koaliční válka 1806-1807
Proti Francii stojí koalice Prusko + Rusko + VB.
1806 – bitvy u Jeny a Auerstädtu – proběhly současně v jeden den, Napoleon velel u Jeny. Drtivá porážka Pruska, po které Napoleon obsadil Berlín, kde vyhlásil →
Kontinentální systém (blokáda)
po bitvě u Trafalgaru bylo jasné, že Napoleonovi se nepodaří vylodit v Británii. Proto vyhlásil kontinentální blokádu – cílem je hospodářsky zničit Velkou Británii. Zákaz jakéhokoliv obchodu mezi kontinentální Evropou (Francie + její spojenci a satelity) a Velkou Británií. Blokáda byla neúčinná – jednak se hodně pašovalo (VB byla vyspělá a po jejím zboží byla velká poptávka), dále některé státy nechtěly blokádu dodržovat a navíc byla VB dost soběstačná, protože mohla obchodovat se svými koloniemi.
1807 – Rusko bylo rovněž poraženo Napoleonem (bitva u Friedlandu).
Bitva u Jílového (Eylau, 1807) skončila nerozhodně, ale u Friedlandu dosáhnul Napoleon vítězství. Obě města jsou ve Východním Prusku.
1807 – Tylžský mír – v Tylži, mezi Francií a Ruskem (7.7.1807) a Francií a Pruskem(9.7.1807), kterým skončila 4. koaliční válka. Podmínky, uzavřené s Ruskem a Pruskem, se diametrálně lišily:
- mír s Ruskem. Napoleon a Alexandr I. se sešli na „neutrální půdě“ na voru uprostřed řeky Němen – hraniční řeka mezi Pruskem a Ruskem. S Ruskem jednal Napoleon ne jako s poraženým nepřítelem, ale jako se spojencem. Rusko nejenomže neztratilo žádné území, ale dokonce připojilo část bývalého pruského území. Rusko se zavázalo, že bude spojencem Francie a že bude dodržovat kontinentální blokádu. Francouzi (západní a střední Evropa) a Rusové (východní Evropa) si tímto mírem zároveň rozdělili sféry vlivu v Evropě. Na základě této dohody mj. Rusové zabrali v roce 1808 Finsko, které předtím patřilo Švédsku. Tylžský mír připomíná rozdělením sfér vlivu pakt Molotov-Ribbentrop ze srpna 1939.
- mír s Pruskem. Mír vůči Prusku byl naopak velice tvrdý. Prusko ztratilo spoustu území ve prospěch okolních států, a to včetně Ruska! Nově (a dočasně) vzniklo na bývalém pruském území Vévodství varšavské („Polsko“), stát pod kontrolou Francie (opět zaniklo v roce 1815 po porážce Napoleona).
Posledním velkým nepřítelem Napoleona po Tylžském míru zůstala Velká Británie. Po Tylžském míru: 1807 – Napoleon obsadil Portugalsko, protože Portugalci nechtěli dodržovat kontinentální blokádu. Portugalský královský dvůr uprchnul do Brazílie.
1808 – Napoleon obsadil Španělsko. Poraženi Španělé i Britové (dodali do Španělska expediční sbor). Španělsko bylo okupováno, ale proti Napoleonovi zde byl silný partyzánský odboj (guerilla), který se Francii nepodařilo zcela potlačit.
Válka Francie x Rakousko – 1809
Toto nebyla koaliční válka, Rakousko stálo proti Francii osamoceno. Rakušané chtěli využít potíží Francouzů ve Španělsku a zahájili válku, ale byli poraženi.
1809 – bitva u Wagramu – rozhodující bitva. Napoleon zvítězil přesto, že jeho nejlepší jednotky byly v té době ve Španělsku. Schönbrunnským mírem (1809) pak Rakousko ztratilo spoustu území ve prospěch Francie, Polska a dalších států. Rakousko muselo navíc přistoupit ke kontinentální blokádě.
A ještě, jako důsledek porážky, musel František I. dát Napoleonovi svoji dceru (svatba s Marií Luisou proběhla v roce 1810). V roce 1809 také Napoleon zrušil papežský stát.
Rok 1809 byl zenitem moci Napoleona.
Tažení do Ruska – 1812
Tažení začalo 24.6.1812, tedy skoro ve stejný den jako Hitlerovo (ten zaútočil na SSSR 22.6.1941). Hlavní záminkou k útoku bylo, že ruský car odmítnul dodržovat kontinentální systém. Napoleon vytáhnul do Ruska v čele Velké armády (600000 vojáků! – Francouzi + „Spojenci“, včetně pruských a rakouských jednotek) x Rusko (velitel generál Kutuzov, 200000 vojáků). Cílem Napoleona bylo dobýt Moskvu a přinutit cara ke kapitulaci. Kutuzov je mnohem slabší, a tak ustupuje. Používá taktiku spálené země → Napoleonova vojska mají potíže se zásobováním.
Bitva u Borodina
bitva u Borodina (7.9.1812) – dopadla v podstatě nerozhodně. Francouzi měli mírně vyšší ztráty, ale Rusům se je nepodařilo zastavit a museli ustoupit a vydat Moskvu.
Napoleon obsadil Moskvu (září 1812), která byla téměř opuštěná. Čekal, že car kapituluje, ten však na jeho mírové podmínky nereagoval. Napoleon byl v Moskvě měsíc. Pak vypuknul požár, což přinutilo Napoleona k ústupu zpět (říjen 1812). Kutuzov přiměl Napoleona ustupovat stejnou cestou (zpustošenou).
Bitva na řece Berezině
bitva na řece Berezině (listopad 1812) – takticky se jednalo spíše o francouzské vítězství, podařilo se jim uniknout z obklíčení. Ale Francouzi zaznamenali velké ztráty. Navíc je trápili partyzáni a později i kruté mrazy, takže domů se nakonec vrátilo jen 60000 vojáků (ze 600000!).
Napoleon dobyl Moskvu a neprohrál v Rusku ani jednu bitvu, přesto pro něj ruské tažení dopadlo katastrofálně. Napoleon opustil zbytky Velké armády a odjel do Francie zorganizovat novou armádu.
5. koaliční válka 1813-1814
„Spojenci“ od Napoleona po tažení do Ruska odpadli a dali dohromady 5. koalici: Rusko + Prusko + Rakousko + V.B. O osudu války rozhodla jedna bitva →
Bitva národů“ u Lipska
1813 – „bitva národů“ u Lipska – největší bitva v dějinách (do té doby), celkem v ní bojovalo skoro půl milionu vojáků, Napoleon poprvé poražen. Rozhodující bitva napoleonských válek! Francouzi byli v bitvě početně slabší – 290000 vojáků koalice x 160000 vojáků Napoleona.
Francouzi pak ustoupili do Francie. Rýnský spolek byl zrušen. Napoleon se skvěle bránil, ale spojenci byli mnohem silnější a v roce 1814 obsadili Paříž (pruská, ruská, rakouská i britská vojska!). Napoleon abdikoval, byl mu vykázán exil („vláda“) na ostrově Elba.
Do Francie se vrátil král Ludvík XVIII. (1814 – 1824, bratr popraveného Ludvíka XVI.) → restaurace Bourbonů. Francie konstituční monarchií, Code civil a občanské svobody zůstaly zachovány.
1814 (květen) – první mír v Paříži – uzavřeli ho spojenci s novým francouzským králem Ludvíkem XVIII. Hranice Francie byly navráceny k roku 1792 (před vypuknutím 1. koaliční války). Pro Francii mírný mír, nemusela dokonce ani platit reparace.
Stodenní císařství a 6. koaliční válka – 1815
Během jednání Vídeňského kongresu (viz níže) uprchnul Napoleon z Elby (únor 1815) a vylodil se ve Francii. Armáda, kterou proti němu vyslal Ludvík XVIII., se přidala na jeho stranu. Opět koalice Rakousko + Rusko + Prusko + V.B.
Bitva u Waterloo – 18.6.1815
Napoleon drtivě poražen. Hlavními vítězi bitvy byli britský vévoda z Wellingtonu a pruský maršál Blücher. Napoleon byl nucen podruhé abdikovat (22.6.) a byl odvezen do internace na ostrov Svaté Heleny, kde roku 1821 zemřel.
Vídeňský kongres 1814-1815
Kongres jednal o poválečném uspořádání Evropy. Byl přerušen útěkem Napoleona z Elby. Účastnily se ho všechny evropské mocnosti s výjimkou Turecka. Hlavní slovo měli Rakušané (František I. a jeho kancléř Metternich). Francii zastupoval na kongresu ministr zahraničí Charles Maurice de Talleyrand-Périgord (původně biskup, kulhal), kterému se podařilo vyjednat pro Francii relativně mírné podmínky. Vídeňský kongres skončil 9.6., 9 dní před bitvou u Waterloo!
Hlavní výsledky Vídeňského kongresu:
- Francie vrácena do hranic z roku 1792 (záhy změněno – viz dále)
- SŘŘ už nebyla obnovena, místo ní vzniknul Německý spolek. Bylo v něm 35 německých států + 4 svobodná města, rozhodující vliv v něm mělo Rakousko.
- Nejvýznamnější územní změny: Rakousko ztratilo jižní Nizozemí (to bylo spojeno s Holandskem a Lucemburskem do Spojeného Nizozemí. V roce 1830 se ale jih odtrhnul a vyhlásil definitivní samostatnost pod názvem Belgie), ale získalo celou severní Itálii (Benátky, Lombardie, Istrie, Dalmácie). Rusko si podrželo Finsko a získalo zpět Polsko – formálně existovalo „Polské království“ (tzv. Kongresovka), ovšem v rámci Ruska.
- Restaurace Bourbonů ve Francii, Španělsku a italských státech. Opět byl obnoven i Papežský stát.
Hlavními vítězi nad Napoleonem bylo Rakousko a Rusko, kteří na Vídeňském kongresu vydělali nejvíc. Pozice Pruska byla slabší.
Po definitivní porážce Napoleona a jeho druhé abdikaci byl v roce 1815 podepsán druhý pařížský mír. Ten byl k Francii tvrdší než ten první. Hranice Francie byly vráceny do roku 1790. Francie navíc musela zaplatit velké válečné reparace (700 milionů franků). Až do jejich splacení (1818) zůstala ve Francii okupační vojska. Nakonec byly reparace sníženy a Francie zaplatila dohromady jen 265 milionů franků.
Svatá aliance
Svatá aliance vznikla mimo rámec Vídeňského kongresu. Uzavřeli ji ruský car Alexandr I., rakouský císař František I. a pruský král Fridrich Vilém III. K alianci se nakonec připojili všichni evropští panovníci s výjimkou britského krále. Cílem Svaté aliance bylo udržet pořádek v Evropě, boj proti revolučním hnutím (byla potlačována vojenskými intervencemi), a to vše pod záminkou udržení křesťanských hodnot.
Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis III. (novověk – 1648-1918). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 31. díl – Dějiny USA v 18. a 19. století – Válka za nezávislost, Občanská válka. Po tomto díle následuje – Habsburská Monarchie v letech 1790-1848 – Revoluce 1848-1849 v Evropě.