Protektorát 1939–1941: Počátky okupace a odboj

Protektorát Čechy a Morava (do září 1941)

16.3.1939 – Hitlerovým výnosem byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Výnos vydal Hitler na Pražském hradě. Oficiální název se musel uvádět i německy (Protektorat Böhmen und Mähren). Všechny názvy v Protektorátu se uváděly dvojjazyčně – nejdříve německy a pak česky. Protektorát měl formálně autonomní postavení v rámci Velkoněmecké říše. Nadále existovaly české orgány, ale byly podřízeny německým.

Německé složky

V čele okupační správy stál říšský protektor. Prvním říšským protektorem byl Konstantin von Neurath. Tento bývalý ministr zahraničí (1932-1938) byl spíše umírněný, nebyl to nacista. Po válce byl v Norimberku odsouzen na 15 let do vězení.

Zástupcem říšského protektora byl státní tajemník Karl Hermann Frank. Frank byl bývalým předákem SdP a stal se asi nejnenáviděnější osobou v Protektorátu. Po válce byl odsouzen soudem v Praze k trestu smrti a popraven.

Dále v Protektorátu působily represivní německé složky – gestapo, SD (Sicherheitsdienst – bezpečnostní služba, zpravodajská služba NSDAP, spadající pod SS).

České orgány

Konečným cílem nacistů bylo poněmčit český národ. Za války ale bylo především třeba zajistit válečnou výrobu pro Německo. Proto v čele českých orgánů nechali nacisté důvěryhodné osoby (Hácha, Eliáš). Národ jim důvěřoval a lépe to vypadalo v zahraničí. Čeští fašisté se k moci v Protektorátu nikdy nedostali.

V čele českých orgánů stál státní prezident Emil Hácha. Zůstal tam z druhé republiky a byl prezidentem až do konce války. Po válce byl zatčen a měl být souzen, zemřel v červnu 1945 ve vězení.

Dále existovala protektorátní vláda. 1. premiérem byl Rudolf Beran – jeho vláda pokračovala z druhé republiky, ale jen do dubna 1939.

2.premiér byl generál Alois Eliáš. Stál v čele vlády od dubna 1939 do září 1941. Eliáš tajně spolupracoval s odbojem (s domácím i s Londýnem). V září 1941 (po příchodu Heydricha do Prahy) byl zatčen, odsouzen k smrti a v červnu 1942 popraven.

3.premiérem pak byl Jaroslav Krejčí (1942-1945), 4.premiérem Richard Bienert (1945).

Jedinou povolenou politickou organizací bylo Národní souručenství. Členy této totalitní organizace byla drtivá většina obyvatelstva (98% mužů).

Odpor proti okupaci

Zpočátku se odpor obyvatelstva proti okupaci projevoval hlavně šeptandou a vtipy („Protentokrát“). Tichý vzdor se projevoval rovněž projevy vlastenectví při akcích, jakými byly národní pouti, převoz ostatků Karla Hynka Máchy na Vyšehradský hřbitov apod. Vypuknutí války (1.9.1939) Češi v zásadě vítali – doufali, že Němci válku prohrají a dojde k osvobození.

28.10.1939 – demonstrace proti okupantům. První otevřený odpor proti okupační moci. Demonstrace byla částečně spontánní, částečně byla organizována odbojem. Důvodem byl fakt, že 28. říjen už nebyl státním svátkem, ale lidé si ho chtěli připomenout. Reakce nacistů byla brutální. Došlo k ostré střelbě do demonstrantů. Zastřelen byl dělník Václav Sedláček a postřelen byl student medicíny Jan Opletal, který následkům zranění podlehl.

15.11.1939 se konal pohřeb Jana Opletala, který se stal tichou demonstrací proti okupantům. Němci nechali pohřeb být, ale udeřili o dva dny později. →

17.11.1939 – nacisté zavřeli české vysoké školy. Devět studentských funkcionářů bylo zastřeleno, 1200 vysokoškoláků bylo odvezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Dnes je tento den státním svátkem ČR – „Den boje za svobodu a demokracii“. Ukázalo se, že vzhledem k brutalitě Němců nebude otevřený odpor možný a odboj byl poté organizován ilegálně.

Hospodářství za Protektorátu

Hospodářství bylo řízené. Byl zaveden přídělový systém – lidé dostávali lístky na potraviny, ošacení, tabák, palivo atd., přičemž Němci měli nárok na vyšší příděly než Češi. Přídělový systém fungoval i v poválečném Československu, a to až do roku 1953!

Některé potraviny nebyly za války k dostání vůbec – káva, kakao, čokoláda, jižní ovoce. Potraviny se daly opatřit na černém trhu, kde byly ceny samozřejmě mnohem vyšší než ty oficiální, přídělové. Hodně se používaly náhražky – místo másla margarín, místo kávy cikorka, místo benzínu auta na dřevoplyn.

nucené práce – čeští muži nesloužili v německé armádě, místo toho však byli „pracovně nasazeni“ přímo v Německu. Podmínky nebyly kruté, ale krajně nebezpečné to bylo hlavně v druhé fázi války za náletů na německá města.

Slovensko za války (do SNP)

14.3.1939 – vyhlášen samostatný „Slovenský štát“. Slovensko bylo formálně samostatné, ale ve skutečnosti podřízené Německu, s nímž uzavřelo „ochrannou“ a hospodářskou smlouvu.

červenec 1939 – byla vydán slovenská ústava. Oficiální název státu byl Slovenská republika. Na Slovensku byl zaveden totalitní, klerofašistický režim (měla v něm poměrně velký vliv církev). Jedinou povolenou politickou stranu byla Hlinkova slovenská ľudová strana (HSĽS). Existovala i mládežnická organizace – Hlinkova mládež.

Prezidentem Slovenska se stal Jozef Tiso (1887-1947). Ten byl spíše umírněný a snažil se mírnit radikály. Větší vliv mělo ale radikální křídlo strany, a to především předseda slovenské vlády Vojtech Tuka a Alexander Mach, velitel Hlinkových gard (stranické polovojenské jednotky, podobně jako SA v Německu).

Tiso a Tuka byli po válce odsouzeni k smrti a popraveni.

Vnitřní politika a hospodářství

Slovenskému hospodářství se za války celkem dařilo, protože Slovensko dostávalo válečné zakázky od Německa. Díky válečné konjunktuře se lidé v průměru měli lépe než v Protektorátě.

Ze Slovenska bylo po vyhlášení samostatnosti vyhnáno hodně Čechů. Typický byl na Slovensku vyhraněný antisemitismus. Byl vydán „židovský kodex“, což byla slovenská obdoba norimberských zákonů. Byla provedena arizace (zabavení židovského majetku). Nakonec byli všichni slovenští židé deportováni, přičemž Slováci platili Němcům 500 říšských marek za každého žida, odvezeného německými vagony do vyhlazovacích táborů.

Zahraniční politika

Slovensko bylo za války nejvěrnějším spojencem Německa. Jako jediní němečtí spojenci se Slováci podíleli na tažení do Polska (kvůli připojení části Oravy a Spiše). Slovenská armáda se také zapojila do bojů v SSSR. 12.12.1941 (5 dnů po japonském útoku na Pearl Harbor) vyhlásilo Slovensko válku USA (11.12. vyhlásilo válku USA Německo a Itálie).

Domácí odboj a kolaborace v Protektorátě do nástupu Heydricha (září 1941)

Nekomunistický odboj

1. Obrana národa (ON). V první fázi nejvýznamnější odbojová organizace. Byla založena částí bývalých čs. generálů a důstojníků. Spolupracovali s předsedou vlády generálem Aloisem Eliášem i se zahraničním odbojem. Velitelem ON byl generál Josef Bílý (později ho nechal Heydrich popravit). ON vykonávala zpravodajskou činnost (pro zahraničí), organizovala tajné přechody osob do zahraničí apod. Členy ON byli především bývalí vojáci, ale i Sokolové a železničáři. Na ON byli napojeni i „Tři králové“ – Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Morávek. Balabán a Mašín byli nakonec popraveni nacisty, Morávek se zastřelil v obklíčení.
2. Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ). Tato organizace navazovala na manifest „Věrni zůstaneme“ z jara 1938 (tímto manifestem vyzvali v květnu 1938 především kulturní pracovníci vládu k důslednému bránění Československa). V této organizaci byli organizováni především přívrženci nekomunistické levice – sociální demokraté, národní socialisté a odboráři. V čele PVVZ stál Josef Fischer, filosof a publicista.
3. Politické ústředí (PÚ). V jeho čele stál Přemysl Šámal. Členy PÚ byli spíše nelevicoví aktivisté.

Přemysl Šámal (1867-1941) byl Masarykovým spolupracovníkem z realistické strany a za 1SV byl členem Mafie, tedy domácího odboje. Po emigraci Beneše v roce 1915 stál dokonce v čele Mafie. Později dělal kancléře Masarykovi, Benešovi a Háchovi. Nakonec byl zatčen gestapem a zemřel ve vězení v roce 1941.

Všechny tři skupiny nekomunistického odboje byly zle postiženy po podzimu 1939. Neměli velké zkušenosti s ilegální prací (gestapo bylo silnější protivník než rakouské orgány za 1SV) a utajení bylo špatné. Úplně rozbít se je ale nacistům nepodařilo. Na jaře 1940 se tyto tři skupiny spojily a vytvořily jedinou organizaci – Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD).

Komunistický odboj

KSČ byla jedinou politickou stranou, která působila jako celek v ilegalitě, a to už od podzimu 1938, neboť byla zakázána už za 2. republiky. Vybudovala ilegální organizační strukturu, ale až do napadení SSSR nevyvíjela téměř žádnou činnost, protože byla řízena z Moskvy a SSSR byl tehdy spojencem Německa. KSČ ilegálně vydávala Rudé právo.

Kolaborace

Pojem „kolaborant“ je těžko uchopitelný. V jistém smyslu „kolaborovali“ (spolupracovali s nacisty) i Emil Hácha a Alois Eliáš. Hácha se ale snažil nacisty mírnit a předseda protektorátní vlády Eliáš přímo spolupracoval s odbojem.

Vyloženým kolaborantem byl ministr školství a osvěty Emanuel Moravec. Ten mj. jako ministr dohlížel i na ustavení Kuratoria pro výchovu mládeže. Tato organizace měla vést mládež v duchu nacismu, podporovala ale například i sport. Podchytila velkou část české mládeže (zhruba fungovala jako později SSM).

Československý zahraniční odboj

Politický odboj

1) Londýn

Londýn se stal hlavním centrem čs. emigrace. Prezident Edvard Beneš odjel do Londýna už po Mnichovu (abdikoval 5. října 1938). Další vlna emigrantů přišla po 15. březnu 1939. Cílem Beneše bylo obnovení Československa v předmnichovských hranicích. Beneš vycházel z právního názoru, že Němci obsazením Čech a Moravy sami anulovali Mnichovskou dohodu. Někteří Slováci (Milan Hodža, Štefan Osuský) s ním ovšem nesouhlasili. Beneš měl zpočátku problémy s uznáním v zahraničí i  proto, že nezávislé Slovensko uznalo mnoho států (mj. SSSR, spojenec Německa!). Nakonec se ale prosadila Benešova koncepce.

červenec 1940 – po porážce Francie, v níž bylo do té doby také dost čs. emigrantů, vzniklo v Londýně prozatímní čs. státní zřízení (9.7.) s těmito hlavními orgány:

1. Prezident Edvard Beneš
2. Vláda. Jejím předsedou byl Jan Šrámek, ministrem zahraničí Jan Masaryk a ministrem obrany generál Sergej Ingr.
3. Státní rada československá. Tento orgán formálně nahrazoval parlament a byl poradním orgánem prezidenta.

Britská vláda uznala ještě v červenci 1940 čs. vládu jako prozatímní.

červenec 1941 – Velká Británie a SSSR (už je ve válce s Německem) definitivně uznaly čs. vládu v Londýně. Československo bylo uznáno jako člen protihitlerovské koalice. Čs. vláda prohlásila, že je ve válečném stavu s Německem a Maďarskem.

Pozici čs. odboje posílily čs. jednotky v zahraničí a hlavně atentát na Heydricha. V roce 1942 došlo k „odvolání Mnichova“ – britská vláda anulovala svoje podpisy na mnichovské dohodě a Charles de Gaulle dokonce prohlásil, že mnichovská dohoda je neplatná od samého počátku.

2) Moskva

Nejužší vedení KSČ (Klement Gottwald, Václav Kopecký, Jan Šverma) bylo v exilu v Moskvě. Do napadení SSSR komunisté dokonce ani nepočítali s obnovením Československa (což byla oficiální politika SSSR, spojence Německa)!

Klement Gottwald utekl do Moskvy už v roce 1934, aby se vyhnul trestnímu stíhání. Poté se ale vrátil (na základě Benešovy amnestie) do Prahy, odkud emigroval do Moskvy na podzim 1938 podruhé (po zákazu KSČ za druhé republiky).

Jelikož po napadení Německem uznal SSSR v červenci 1941 československou vládu v Londýně (viz výše), KSČ (v Moskvě i v domácím odboji) najednou obrátila a požaduje obnovení Československa.

1943 – podepsána československo-sovětská smlouva „o přátelství a vzájemné pomoci“. Tato smlouva byla uzavřena z Benešovy iniciativy (!), neboť Beneš se domníval, že smlouva bude zárukou pozdějšího nevměšování SSSR do vnitřních záležitostí Československa. Myslel si naivně, že se SSSR bude po válce demokratizovat.

Beneš dokonce SSSR nabídl odstoupení Podkarpatské Rusi po válce, pokud by její obyvatelstvo vyjádřilo takové přání! Sověti si to vyložili jako souhlas s okupací tohoto území a na konci války Podkarpatskou Rus obsadili.

Českoslovenští vojáci v zahraničí

1) SSSR

Předchůdcem čs. jednotek v SSSR byl čs. legion v Polsku (podplukovník Ludvík Svoboda). Ten bojoval proti Němcům po boku Poláků, ale většina jeho vojáků byla Sověty zadržena a internována (neboť SSSR byl spojencem Německa).

červenec 1941 – po napadení SSSR Německem a poté, co SSSR uznal čs. vládu v Londýně, vzniknul v SSSR 1. samostatný čs. prapor. Ten byl utvořen v Buzuluku (východně od Samary). Základ této jednotky tvořili internovaní čs. vojáci + další čs. občané, žijící v SSSR. Tuto jednotku zorganizoval náčelník čs. vojenské mise v SSSR plukovník Heliodor Píka, bezprostředně jednotce velel podplukovník Ludvík Svoboda.

2. čs. samostatný prapor se vyznamenal v březnu 1943 v bitvě u Sokolova (součást bitvy u Charkova). Velitel obrany u Sokolova, nadporučík Otakar Jaroš, byl posmrtně jmenován jako první cizinec hrdinou SSSR (a byl posmrtně povýšen na kapitána). Čs. vojáci se také účastnili osvobození Kyjeva v listopadu 1943.

Na jaře 1944 byla jednotka přejmenována na 1. československý armádní sbor (nejdřív to byl prapor, pak brigáda, pak sbor). Bylo v něm i hodně volyňských Čechů a čs. občanů propuštěných z gulagů, a rovněž dezertéři ze slovenské armády. Sbor se přímo podílel na osvobození Československa.

Celkově měl sbor 17000 vojáků. Za války padlo 2500 jeho vojáků, a z toho 1900 na Dukle – viz níže.

V SSSR dále působili i českoslovenští partyzáni. Jeden z nich, kapitán Ján Nálepka, velel 1. čs. partyzánskému oddílu a byl posmrtně vyznamenán titulem hrdina SSSR.

2) Západ – Francie, Velká Británie

Francie

Před vypuknutím 2SV nechtěla Francie oficiálně přijímat české dobrovolníky (uznávala oficiálně platnost Mnichovské dohody!), a tak čeští vojáci sloužili hlavně v cizinecké legii.

říjen 1939 – nastala změna (Francie už je ve válce s Německem) → došlo k „obnovení“ československé armády ve Francii. Vyznamenali se zejména někteří letci. Po porážce Francie se čs. vojáci evakuovali do Velké Británie.

Velká Británie

Nejvíce se proslavili českoslovenští letci. Ti vytvořili tři samostatné čs. perutě – 310. a 312. stíhací peruť a 311. bombardovací peruť. Někteří další letci létali i v jiných perutích (britských a polských). Nejúspěšnějším českým stíhačem byl četař Josef František, který měl během bitvy o Británii 17 úspěšných sestřelů. Zahynul v říjnu 1940 při letecké havárii (nebyl sestřelen).

Českoslovenští vojáci se účastnili i pozemních bojů. Významný byl 11. československý pěší prapor – Východní. Jeho velitelem byl podplukovník Karel Klapálek. Prapor vzniknul v Palestině a významně se podílel především na obraně Tobruku (říjen – prosinec 1941, Tobruk byl v německém obklíčení). Poté se tento prapor přesunul do Velké Británie, kde vznikla v září 1943 Československá samostatná obrněná brigáda. Jejím velitelem byl generál Alois Liška. Tato brigáda se podílela na obléhání přístavu Dunkerque (říjen 1944 – květen 1945), kde obléhali německou posádku a odráželi její pokusy o výpad.