Asie: Podnebí, vegetace a vodstvo

3)Podnebí a vegetace Asie

Asie je jediný světadíl (pokud nebereme Ameriku jako jediný světadíl), ve kterém najdeme všechny podnebné pásy, od rovníkového až po polární. Celkově převládá kontinentální klima → směrem do nitra kontinentu ubývá srážek a zvětšují se rozdíly teplot mezi létem a zimou. Extrémně kontinentální klima najdeme (kromě Ruska) ve Střední Asii a v Mongolsku. Významný vliv má samozřejmě nadmořská výška.

Podnebné pásy

(Poznámka: vymezení jednotlivých pásů se v různých publikacích výrazně liší.)

1)Rovníkový (ekvatoriální) pás – vlhko a teplo po celý rok. Tento pás se rozkládá především na velkých indonéských ostrovech (Sumatra, Kalimantan, Sulawesi), v Malajsii a na jihu Filipín (Mindanao). Původně zde všude rostly tropické deštné pralesy, dnes jsou však z velké části vykáceny. Na Sumatře a na Borneu žijí orangutani a rostou zde rafflesie, největší květiny na světě.

Největší z rafflesií (je jich několik druhů) je Rafflesia arnoldii, její květ může měřit v průměru přes 100 centimetrů a vážit 10 kilogramů.

2)Tropický monzunový pás. Tento pás je zvláštním typem střídavě vlhkého pásu, který je typický především pro jižní a jihovýchodní Asii (Přední a Zadní Indie, Cejlon, jihovýchodní Čína, Taiwan, sever Filipín, východní část Indonésie).

Princip monzunů: V létě se, díky velmi vysokým teplotám, vytvoří nad Asií centrum nízkého tlaku, které nasává vzduch z oceánu (nad oceánem je v tu dobu relativně chladný vzduch a proto je tam vysoký tlak). Letní monzun je tedy vlhký a přináší srážky. V zimě je situace opačná: nad Asií se nachází centrum vysokého tlaku vzduchu (relativně studený vzduch), zatímco nad oceánem je vzduch relativně teplý, a proto je tam nízký tlak. Proto je zimní monzun, vanoucí z kontinentu nad oceán, suchý, a tudíž nastává období sucha.

Nejsilnější monzunové deště jsou v Indii, kde jsou prakticky 3 roční období:

1)“chladné“ období (říjen – únor) přichází po monzunech. Touto dobou panují příjemné teploty, kolem 30°C, neprší. Nejlepší doba pro návštěvu Indie.

2)horké období (březen – květen). V Indii panují extrémní vedra, teploty dosahují až 50°C (hlavně v severozápadní Indii).

3)vlhké období – letní monzun (červen – září). Ze začátku leje v kuse několik dní, později téměř každý den přichází (většinou odpoledne) prudká přeháňka.

Vegetace v monzunovém pásu: ve vlhčích oblastech deštné pralesy, v sušších oblastech savany (typické jsou například pro Dekánskou plošinu v Indii).

Ve východní Indonésii je to obráceně, protože tam je léto během naší zimy (prosinec – únor), protože tyto ostrovy už leží na jižní polokouli. Ve skutečnosti je to složitější a v některých oblastech (Malajský poloostrov, Indonésie, Cejlon) přináší srážky letní i zimní monzun, protože v obou obdobích vane vítr směrem od oceánu. Jednu polovinu roku tak dostává více srážek jedna část ostrova (poloostrova), druhou půlku druhá (monzun vane z druhé strany), zatímco závětrná strana dostává srážek podstatně méně.

3)Tropický suchý pás. Teplo a sucho je tu po celý rok. Je typický pro jih Pákistánu a přilehlou část Indie (poušť Thár), kam již nezasahuje vliv letních monzunů, a dále pro Arabský poloostrov. V Saúdské Arábii se nacházejí tři velké pouště – Rub al-Chálí, Nafúd a Dahná, které se většinou považují za součást jediné, Arabské pouště. Rub al-Chálí samotná má rozlohu 800000 km² a je to největší písečná poušť na světě.

4)Subtropický pás. V subtropickém pásu je již v zimním období trochu chladněji. Subtropický pás se dělí na dva podtypy:

A)vlhké subtropy. Typická je pro ně mírná vlhká zima (bez sněhu) a horké suché léto. Vyskytují se ve Středomoří (Kypr, Turecko, Libanon, pobřeží Sýrie), východní pobřeží Černého moře (Gruzie), ve východní Číně a na jihu Japonska.

B)suché subtropy. Směrem dál na východ od Středozemního moře již není dostatek srážek, sucho je po celý rok a jsou zde pouště. Vyskytují se zejména ve vnitrozemí Sýrie (Syrská poušť) a v Íránu (Velká solná poušť, poušť Lút).

5)Mírný pás. V Asii se vyznačuje vysokým stupněm kontinentality. Na severu mírného pásu převažují jehličnaté lesy (hlavně v Rusku – tajga). Ve Střední Asii a v Mongolsku je větší sucho, a proto zde převažuje step (Kazachstán, Mongolsko) a v nejsušších částech jsou pouště – Karakum (Turkmenistán, „Černé písky“, 350000 km²), Kyzylkum (Uzbekistán/Kazachstán, „Rudé písky“), Gobi (Čína/Mongolsko). Východní pobřeží Ruska, Kamčatka, Mandžusko, Korea a sever Japonska mají vlhké mírné podnebí.

Gobi – 3. největší poušť světa (1.Sahara, 2.Arabská poušť – pokud by se pouště na Arabském poloostrově braly zvlášť, pak je Gobi 2. největší pouští), rozloha 1300000 km². Gobi je pouští s největšími teplotními výkyvy během roku – v létě tu je až +45°C, v zimě pak až -40°C.

6)Vysokohorská oblast. V této oblasti hraje rozhodující roli nadmořská výška. Typické pro část Střední Asie a Mongolska, západní Čínu, Himálaj a Tibet. Velmi chladná a většinou i hodně suchá oblast, v nejsušších oblastech jsou pouště (Taklamakan). Polopouštní až pouštní charakter má i Tibetská náhorní plošina. Jižní svahy Himálají jsou porostlé pralesy, ale přes Himálaj se skoro žádná vlhkost nedostane.

Subpolární a polární pás je na severu Ruska – viz Evropa (Rusko).

Klimatické rekordy Asie

(Zdroj: http://wmo.asu.edu, jinde lze nalézt jiné údaje)

1)nejvyšší absolutní teplota: Tirat Zevi (Tirat Tsvi), Izrael, 54°C.

Přesně 53.9°C – naměřeno v roce 1942 v „nadmořské“ výšce – 220 m.n.m. Jiné údaje udávají Jacobabad v Pákistánu (+ 53°C) či různá místa v Íránu.

2)nejnižší absolutní teplota: Verchojansk a Ojmjakon, Rusko, -68°C. V oblasti Ojmjakonu a Verchojansku mohou letní teploty přesáhnout 30°C, takže rozdíl zdejších teplotních extrémů dělá kolem 100°C – světový rekord!

V obou městech byla naměřena stejná teplota (přesně -67.8°C) – ve Verchojansku v roce 1892, a to dokonce dvakrát – 5.2.1892 a znovu 7.2.1892 a v Ojmjakonu (rovněž přesně -67.8°C) v roce 1933. Už samotný fakt, že stejná teplota byla, s přesností na desetinu stupně, naměřena celkem třikrát, mi připadá podezřelý, ale WMO všechny tři údaje uznává. Různé další zdroje udávají dokonce teploty pod -70°C (Atlas světa dokonce udává rekord v Ojmjakonu -78°C!), tyto údaje jsou však zcela nevěrohodné! Nejnižší teplota v Asii mimo Rusko byla pravděpodobně naměřena u jezera Uvs (též Ubs, v severním Mongolsku): -56°C.

3)Nejvyšší průměrné roční srážky: Mawsynram (Indie, stát Meghalaya), 11872 mm.

Tento údaj oficiálně uznává WMO. Jedná se o průměr za 38 let, takže je dle mého názoru otázka, zda je to dostatečně dlouhá časová řada. Jiné zdroje uvádějí město Cherrapunji (též Cherrapunjee, Čérápuňdží), rovněž v Indii (státě Meghalaya), kde je časová řada podstatně delší – srážky se tu měří nepřetržitě od roku 1851. Cherrapunji drží každopádně dva absolutní světové rekordy: od srpna 1860 do července 1861 tu spadlo 26470 mm srážek (absolutní srážkový rekord během jednoho roku), v samotném červenci 1861 zde pak spadlo 9300 mm srážek (absolutní srážkový rekord během jednoho měsíce). To je téměř tolik, kolik zde jindy spadne během celého roku (dlouhodobý roční průměr v Cherrapunji je kolem 11000 mm).

4)Nejnižší průměrné roční srážky: Aden (Jemen), 46 mm.

Jiné údaje udávají jiná místa – Atlas světa udává ostrov Masíra (Omán) – 15 mm, Kapesní atlas světa přístav Akaba v Jordánsku – 24 mm.

4)Vodstvo Asie

A)Řeky

Indus (Čína/Indie/Pákistán) – mezi Himálajem a Karakoramem vytváří jedno z nejhlubších údolí světa. Kolébka civilizace. Ústí výraznou deltou do Arabského moře.

Ganga – nejposvátnější hinduistická řeka, veliká společná delta společně s Brahmaputrou(Bangladéš). Rozloha této delty je 75000 km² – největší říční delta na světě, pokud ovšem za deltu nepovažujeme ústí Amazonky.

Huang He – Žlutá řeka, kolébka civilizace. 5.-6. nejdelší řeka světa (Huang He měří 5464 km;5. je spíše Jenisej – dle Wikipedie). Nejbahnitější řeka světa, proto „Žlutá“.

Chang Jiang (Jang-c´-ťiang) – 3. nejdelší řeka světa, délka přes 6000 km (6379 km dle atlasu), nejdelší řeka Asie. Jsou na ní Tři soutěsky (přehrada s největším instalovaným výkonem na světě). Velkým kanálem je spojena se Žlutou řekou.

Mekong – nejdelší řeka JV Asie, délka přes 4000 km (dle atlasu délka 4500 km, dle Wikipedie kratší), ve Vietnamu výrazná delta (8. nejdelší řeka světa, dle atlasu, pořadí sporné).

Další významné řeky: Kizilirmak, Eufrat + Tigris (jejich soutokem vzniká Šatt al-Arab), Ural, Emba (obě Rusko/Kazachstán), Don, Kuma, Manyč (všech tři leží celé v Rusku, ale znát – hranice Evropy a Asie!), Kura (Ázerbájdžán/Gruzie), Amudarja, Syrdarja, Irtyš (Rusko/ Kazachstán/pramení v Číně u mongolských hranic), Ili (z jihu do Balchaše, v atlase není popsaná), Hilmand (Afghánistán), Narmada, Gódávarí, Tarim (v Tarimské pánvi), Amur (- přítok Ussuri), Selenga, Iravadi, Salwin, Chao Phraya (Menam).

Nejvíce velkých asijských řek pramení v Tibetu – Indus, Brahmaputra, Huang He, Chang Jiang, Mekong, Salwin.

B)Jezera

Mrtvé moře (Izrael/Palestina/Jordánsko) – hladina leží ve výšce -420 m.n.m. (rok 2007, nejhlubší světová proláklina), klesá přibližně tempem jeden metr výšky za rok, salinita 32%, hloubka cca 400 metrů. Mrtvé moře má jediný přítok – řeku Jordán, ta teče z Galilejského jezera (Genezaretské, Tiberiadské, Kinneret, = „moře“ Kristovo), které je sladké (nejníže položené sladké jezero světa) a jeho hladina leží v nadmořské výšce – 209 m.n.m.

Kaspické moře (Rusko/Ázerbájdžán/Írán/Turkmenistán/Kazachstán) – daleko největší jezero světa (371000 km² – atlas), 3. nejhlubší na světě (1025 metrů). Výrazný záliv Kara-Bogaz-Gol. Reliktní jezero, kdysi spojeno s Černým mořem. Salinita velmi proměnlivá: 1% (sever, ústí Volhy) až 30% (záliv Kara-Bogaz Gol – nemá téměř žádnou výměnu vody se zbytkem jezera). Kolem Kaspiku se těží spousta ropy.

Aralské jezero (Uzbekistán/Kazachstán). Reliktní slané jezero. Mimořádně rychle vysychá, a to především díky nadměrnému odběru vody z řek Amudarja a Syrdarja (odběr vody pro zemědělství, mj. se zde produkuje bavlna).

Kdysi (v roce 1960) mělo Aralské jezero rozlohu 68000 km², bylo 4. největším jezerem na světě a mělo salinitu 1%, žila v něm spousta ryb a napájely ho řeky Amudarja a Syrdarja. V roce 2007 už jezero zabíralo pouze 10% své původní plochy a průměrná salinita jezera byla 10%, takže ryby z něj prakticky zmizely. Hladina jezera klesla o 20 metrů, na vyschlém dně se rozkládá slaná poušť Aralkum. V současné době je jezero rozděleno na několik samostatných částí.

Balchaš (Balkaš) – v Kazachstánu. Je napůl slané a napůl sladké. Nemá odtok! Západní část je ale napájena velkou řekou Ili, a je proto sladká, zatímco do východní části ústí jen několik menších řek, proto je tato část slaná.

Obě části jezera jsou téměř úplně odděleny Sarymským poloostrovem, díky čemuž se vody z obou částí téměř nemísí. Rozloha jezera Balchaš kolísá směrem nahoru i dolů (cca 15000 – 23000 km²), průměrná hodnota je kolem 18000 km².

Tonlé Sap (Kambodža) – propojeno stejnojmennou řekou s Mekongem, největší jezero JV Asie.

Tonlé Sap („Velké jezero“) zaujímá většinu roku plochu asi 2700 km², během monzunových dešťů však může narůst až na 16000 km². Jezero je spojeno s Mekongem řekou Tonlé Sap. Během období sucha teče voda v řece z jezera směrem do Mekongu, avšak v létě, kdy se zvedne voda v Mekongu v důsledku monzunových dešťů o mnoho metrů, teče voda dočasně obráceně – z Mekongu do jezera.

Další významná jezera:

a)slaná jezera: Tuz, Van (obě v Turecku), Urmijské, jezero Namak (obě v Íránu), Sistánské jezero (Afghánistán/Írán), Kukunor (Qinghai Hu, Tibet, největší jezero Číny), Tengrinor (Nam Co, Tibet), Lobnor (Lop Nur, severozápadní Čína).

b)sladká jezera: Sevan (Arménie), Ysyk-Köl (Issyk-Kul, Kyrgyzstán, hloubka 702 metrů!), Chanka (Rusko/Čína), Toba (Sumatra, největší kalderové jezero světa).

Datum poslední aktualizace: 24.6.2012