11 států s nejmenším stupněm urbanizace na světě v roce 2007

11 států s nejmenším stupněm urbanizace na světě

(1. údaj je urbanizace v % městského obyvatelstva, 2. údaj je hustota zalidnění v obyvatelích/km²)

Trinidad a Tobago 12 270

Papua – Nová Guinea 13 14

Kambodža 15 79

Lichtenštejnsko 15 221

Etiopie 16 70

ČR 74 130

Svět – průměr 49 44

(Zdroj: 2007 World Population Data Sheet, www.prb.org )

Jak je vidět z tabulky, na stupeň urbanizace má vliv hlavně ekonomická vyspělost a podnebí. Státy s nejmenším stupněm urbanizace (čili s největším podílem venkovského obyvatelstva) žijí většinou v chudých, menších až středně velkých zemích, kde není příliš suché klima. V takových zemích se drtivá většina obyvatelstva živí zemědělstvím, pro které má na venkově příznivé životní podmínky. A naopak – i velmi chudé země v suchých oblastech (např. na Sahaře) mají často vysoký stupeň urbanizace, protože zemědělství (a tím pádem i venkovské osídlení) je silně omezeno přírodními podmínkami. V chudých zemích je stále pravidlem, že venkovské obyvatelstvo = obyvatelstvo zaměstnané v zemědělství (ale například u nás to neplatí – na venkově žije v ČR 26% populace, ale v zemědělství je zaměstnáno jen asi 5% obyvatelstva). Výjimkou z těchto pravidel je Papua-Nová Guinea (velmi nízká hustota obyvatelstva – lidé žijí často roztroušeni v pralese), Lichtenštejnsko (zde je však údaj pochybný – pravděpodobně se za jediné město považuje Vaduz, který má kolem 5000 obyvatel) a Trinidad a Tobago (poměrně bohatá země, většina lidí žije v menších místech na pobřeží, převážně ale žijí z turistického ruchu, nikoliv ze zemědělství!).

Na opačném konci žebříčku jsou státy s urbanizací rovných 100%. Kromě městských a ostrovních mikrostátů (Monako, Vatikán, Singapur, Nauru) sem patří i malé pouštní státy Katar a Bahrajn, kde vesnice neexistují. V Evropě má tradičně nejvyšší stupeň urbanizace (kromě městských států) Belgie – 97%.

Uvedené údaje mají samozřejmě jednu podstatnou slabinu – neexistuje totiž jednotná definice a všeobecně přijímaná definice „města“. Údaje OSN, ze kterých jsem čerpal, většinou považují za „město“ obec (osadu) s více než 2000 obyvateli (ale zároveň uvádějí, že každá země má pro „město“ svoje kritéria) . To se mi zdá jako objektivní hledisko, podle kterého se dá urbanizace měřit. Avšak například v pouštních oblastech USA či Austrálie považují za „město“ osadu třeba s 200 obyvateli (oproti okolním samotám či drobným farmám je to významné ovšem středisko), zatímco například v Indii jsou „vesnice“ třeba s pěti tisíci i více obyvateli (a upřímně řečeno, vzhledem k vybavenosti a charakteru osídlení to vesnice také reálně jsou). Zajímavé je i právní hledisko – tak například v ČR se z hlediska práva považuje za město jakákoliv obec s městským úřadem. Titul města tradičně v našich zemích uděluje hlava státu – dříve panovník, dnes prezident republiky (město musí splnit určitá kritéria daná zákonem). Avšak není u nás zvykem městský status zpětně odnímat. Takže máme u nás „města“ (v právním smyslu) i s několika sty obyvatel (Rabštejn nad Střelou, Pec pod Sněžkou).