Balkán, Trojspolek a svět před 1. světovou válkou

Balkán a Turecko do roku 1914

Opakování – chronologie: 1453 – dobytí Cařihradu Turky, 1526 – bitva u Moháče, rozdělení Uher na tři části, 1529 – 1. obležení Vídně Turky, 1683 – 2. obležení Vídně Turky, 1699 – Karlovický mír, Habsburkové získávají celé Uhry, panství Turků v Evropě se omezuje prakticky jen na Balkán.

Východní otázka – zápas velmocí o dělení Osmanské říše. Sultán je slabý („nemocný muž na Bosporu“). Sílí národní hnutí na Balkáně, porobené národy (Slované, Řekové, Rumuni, Albánci) chtějí nezávislost.

Rusko – využívá Slovany a pravoslavné národy ke svému hlavnímu strategickému cíli: dobýt Bospor a Dardanely a získat tak přístup do Středozemního moře. Bude proto vedena řada rusko-tureckých válek.

Rakousko – snaží se také proniknout na Balkán (zvláště po roce 1866, kdy ztratí vliv v Itálii a Německu) → spory s Ruskem.

Velká Británie, Francie, Německo – na rozdíl od Ruska a Rakouska nechtějí území, nýbrž hospodářské výhody.

1830 – nezávislost Řecka. Řecko bylo prvním balkánským státem, který vyhlásil nezávislost.

V roce 1821 vypuklo v Řecku protiturecké povstání (mimo jiné v něm padl básník Byron). Řekové vyhlásili nezávislost už v roce 1822. V roce 1829 vypukla rusko-turecká válka a Francie intervenovala v Řecku, takže nakonec v roce 1830 uznal turecký sultán nezávislost Řecka. Řecko bylo nejdříve velmi malé, zhruba 3x menší než dnes (jen jih dnešního Řecka).

V roce 1831 také získal de facto nezávislost Egypt, kdy turecký místodržící v Egyptě Muhammad Ali (místodržícím v Egyptě již od roku 1805!) odepřel poslušnost sultánovi a dokonce obsadil Sýrii.

1853-1856 – krymská válka. Původně vypukla jako rusko-turecká válka. Hrozí, že Rusové dobyjí Bospor a Turecko se rozpadne → VB a Francie (+ Sardinie!) se postavily na stranu Turecka. Vojska VB a Francie se vylodila na Krymu, oblehla a dobyla Sevastopol. Rusko válku prohrálo a bylo vážně oslabeno. Turecko zůstalo nezávislé, ale dostalo se do hospodářské závislosti na VB a Francii.

Válka si vyžádala mimořádné oběti hlavně v důsledku kruté zimy a epidemie cholery – například z 300000 francouzských vojáků, které poslal na pomoc Turecku Napoleon III., zahynulo kvůli zimě a nemocem 100000.

1856 – mír v Paříži. Ukončil krymskou válku. Moldavsko a Valašsko získaly autonomii.

Valašsko a Moldavsko obsadila těsně před Krymskou válkou, v červenci 1853, ruská vojska, načež v říjnu 1853 vyhlásilo Turecko Rusku válku. Roku 1862 vzniklo autonomní Rumunské knížectví (spojením Valašska a Moldavska), nezávislost Rumunska však byla uznána až 1878 – viz níže.

Krymská válka také znamenala definitivní konec Svaté aliance. Nejhloupější politiku tehdy dělalo Rakousko – Rusku nepomohlo a vyhlásilo neutralitu, dostalo se ale do mezinárodní izolace a nezískalo nic.

Během války sice zůstalo Rakousko neutrální, ale pohrozilo Rusku, že se zapojí do války. Tím si Rusko znepřátelilo, ale přitom si nezískalo ani přátelství VB a F, protože jim ve válce nepomohlo.

Režim Úžin (Bospor a Dardanely) – v roce 1841 byla podepsána Londýnská konvence, podle které byly v době míru Úžiny uzavřeny pro válečné lodě. Podle Lausannské smlouvy z roku 1923 přešly Úžiny opět pod tureckou suverenitu, ale musely být demilitarizovány a otevřeny lodím všech států za míru i války (pokud by neválčilo Turecko). Roku 1936 (konference v Montreaux) dostalo Turecko opět právo úžiny opevnit.

1877-1878 – další rusko-turecká válka. Povstání v Bosně a Hercegovině (1875) a Bulharsku (1876) proti Turkům byla krvavě potlačena. Bulharům neúspěšně pomáhaly Srbsko a Černá Hora.

V té době už byly Srbsko a Černá Hora de facto nezávislé státy, nebyly ale ještě mezinárodně uznané. Proces osamostatňování všech balkánských národů byl obecně dost složitý a vedl obvykle přes různé stupně autonomie, přičemž „autonomie“ často znamenala faktickou nezávislost na Turecku, často však tato „autonomie“ znamenala též silný vliv jiné velmoci, například Ruska.

Rusové „chtějí pomoci“ (tj. především získat vliv na Balkáně), vyhlašují Turecku válku a vítězí (bitva v průsmyku Šipka).

1878 – mír v San Stefanu. Podle něj mělo být vytvořeno Velké Bulharsko, závislé na Rusku. Ani s tím se ale ostatní velmoci nesmíří, znamenalo by to příliš velké posílení moci Ruska → svolán kongres do Berlína.

Berlínský kongres – 1878

Kongresu předsedal Bismarck v roli „čestného makléře“ – neměl pro Německo vlastní požadavky a zprostředkoval jednání ostatních velmocí. Posílil tím vážnost a vliv Německa v Evropě.

Hlavní výsledky Kongresu:

1. Diplomatická porážka Ruska. Rusové získali nakonec pouze Besarábii (část území Rumunska).
2. Uznání úplné nezávislosti Srbska, Černé Hory a Rumunska (tyto státy byly už předtím de facto nezávislé, formálně ale byly stále součástí Osmanské říše).
3. Vznik malého Bulharska, formálně závislého na Osmanské říši.
4. Bosna a Hercegovina okupována Rakouskem-Uherskem. Velká Británie obsadila Kypr.

Berlínský kongres vyřešil aktuální krizi, ne však celkovou situaci a spory velmocí na Balkáně.

Turecko 1878-1912

Turecko je nadále slabé a ztrácí další území.

Už v roce 1830 obsadila Francie Alžír, v roce 1881 pak obsadila i Tunis. Velká Británie nakonec ovládla Egypt (formálně osmanský, ve skutečnosti nezávislý, od roku 1882 britský protektorát) a Itálie zabrala roku 1911 Libyi. Roku 1912 se stala většina Maroka francouzským protektorátem (vliv tam už ale měli Francouzi dříve), malá část Maroka připadla rovněž Španělsku.

→ Turecko ztrácí ještě před 1SV všechna území v Africe.

1908 – anexe Bosny a Hercegoviny. Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu (kterou spravovalo už od roku 1878). To znamenalo definitivní roztržku mezi Rakouskem a Ruskem. Na část Bosny a Hercegoviny si dělali nárok Srbové, v čemž je podporovali Rusové.V roce 1908 také definitivně vyhlásilo nezávislost Bulharsko. V jeho čele stál pak car.

Balkánské války 1912 – 1913

1. balkánská válka 1912-1913 – „všichni proti Turecku“.

Turecko x Bulharsko + Srbsko + Černá Hora + Řecko. Turci poraženi, ztrácí všechna území v Evropě kromě Istanbulu. Vzniká samostatná Albánie.

2.balkánská válka 1913 – „všichni proti Bulharsku“. Při dělení kořisti z předchozí války došlo ke sporům. Hlavně šlo o Makedonii (ta patřila před 1. balkánskou válkou celá Turecku), na jejíž území si dělalo nárok Srbsko, Bulharsko i Řecko. Nakonec se všichni spojili proti Bulharsku:

Bulharsko x Srbsko + Řecko + Černá Hora + Turecko (!) + Rumunsko (! – v první válce nebojovalo). Bulharsko prohrálo a všechny státy (s výjimkou Černé Hory, která s Bulharskem nesousedila) zabraly kus bulharského území.

Velká nenávist panovala především mezi Bulhary a Srby → to bude důvod, proč se v 1SV Bulharsko připojí na stranu RU a zabere kus Srbska.

Balkán se stává „sudem prachu“ – spory všech balkánských států mezi sebou + soupeření velmocí o vliv (hlavně rivalita Rusko x RU) → to nakonec povede k 1SV.

Onou pověstnou „jiskrou v sudu s prachem“ pak bude atentát na Ferdinanda v Sarajevu…

Trojspolek a Trojdohoda

Po roce 1871 (prusko-francouzská válka) je vojensky i hospodářsky nejsilnější zemí v Evropě Německo. Bismarck ovšem provádí opatrnou politiku, neboť se obává odvety Francie. V roce 1890 však musel Bismarck odstoupit a nový císař Vilém II. (1888-1918) pak prováděl mnohem agresivnější zahraniční politiku.

V Evropě vznikly dva hlavní mocenské bloky:

1882 – vzniká Trojspolek – vojensko-politické spojenectví Německa, Rakouska-Uherska a Itálie. Nejdříve vzniknul v roce 1879 Dvojspolek (Německo + RU), v roce 1882 se pak přidala Itálie. Itálie byla ovšem vojensky nejslabší, politicky nespolehlivá a v 1SV nejdříve vyhlásí neutralitu a pak přejde na stranu Dohody.

1907 – vznik Trojdohody – vojensko-politické spojenectví Velké Británie, Francie a Ruska. Toto spojenectví bylo založeno 3 bilaterálními smlouvami. Nejdříve byla v roce 1893 podepsána francouzsko-ruská smlouva, zaměřená proti Německu. Vztahy VB a Francie byly po celé 19. století velmi špatné kvůli sporům o kolonie (1898 – Fašodská krize → ponížení Francie, viz dále), ale nakonec se jim podařilo své spory urovnat a podepsaly v roce 1904 Srdečnou dohodu. V roce 1907 pak byla podepsána britsko-ruská smlouva, čímž vznikla Trojdohoda. Předtím se Britové a Rusové přeli mezi sebou hlavně o vliv v Íránu a Afghánistánu, ale nakonec se dohodli.

Hlavní rozpory mezi Trojspolkem a Trojdohodou:

1.  rivalita Francie x Německo. Francie se nikdy nesmíří se ztrátou Alsaska a Lotrinska a hledá příležitost k odvetě.
2.  kolonie. Trojspolek má málo kolonií a chce víc, Trojdohoda má hodně a nechce o ně přijít. VB a Francie byly největší koloniální mocnosti a měly spousty kolonií, Rusko nemělo sice klasické kolonie, ale připojilo obrovská území přímo k Rusku. Oproti tomu RU nemělo kolonie vůbec (rezignovalo na ně), Itálie (Libye, Italské Somálsko, Eritrea) a Německo (Tanganika, Namibie, Togo, Kamerun, Rwanda a Burundi + pár ostrůvků v Pacifiku) málo, protože se sjednotili pozdě a už toho na ně moc nezbylo.
3. Balkán. Hlavně mezi sebou soupeří RU a Rusko, po roce 1908 (anexe Bosny a Hercegoviny) mezi nimi bylo již vyložené nepřátelství.
4. Námořní zbrojení. Spory mezi VB a Německem. Německo zahájilo obrovské námořní zbrojení, VB se tím cítí ohrožena.

Velká Británie předtím uplatňovala „Zásadu dvou přídí“ – musí mít větší loďstvo než jakékoliv jiné dvě velmoci dohromady – kdyby se spojily, aby VB byla přesto silnější. Tuto zásadu však po rozsáhlém německém námořním zbrojení už nebyli schopni dodržet.

Dálný východ před první světovou válkou

Japonsko

Japonsko bylo vždy císařstvím (a je dodnes). Bylo poměrně zaostalou zemí, ale koncem 19. století se začíná modernizovat.

1868 – reformy Meidži. Císař Meidži (vládnul 1867-1912, vlastní jméno císaře bylo Mucuhito, „Meidži“ je název éry a znamená to „Osvícená vláda“) přebírá roku 1868 moc v zemi (předtím byla moc císaře jen formální, vládli šógunové). Hlavním městem se stalo Edo, které bylo současně přejmenováno na Tokio (předtím bylo hlavním městem Kjóto). Císař pak provedl řadu reforem. Japonsko se otevřelo světu, modernizovala se jeho ekonomika i společnost (mj. byl v zásadě zlikvidován feudální systém, i když šlechta existovala dál). Byla vybudována moderní armáda a námořnictvo, zavedena povinná školní docházka. Japonsko rychle hospodářsky roste.

Japonský průmysl rychle roste, avšak Japonsko nemá prakticky žádné nerostné suroviny → záminka pro expanzi. Čína má surovin spoustu a je hospodářsky i vojensky slabá →

1894-1895 – japonsko-čínská válka

Japonsko zvítězilo a získalo od Číny ostrov Formosa (Taiwan). Čína navíc musela uznat úplnou nezávislost Koreje (předtím byla Korea závislá na Číně).

Japonsko si nyní brousí zuby nejen na Koreu, ale i na Mandžusko (severovýchod Číny), na stejná území si ale dělá nárok i Rusko →

1904-1905 – rusko-japonská válka

Japonsko napadlo bez vyhlášení ruskou námořní základnu Port Arthur (hlavní ruská námořní základna na Dálném východě, v Číně) a po delším obléhání ji nakonec dobylo (ruská posádka Port Arthuru kapitulovala 2.1.1905).

Japonské ztráty byly v této bitvě mnohem vyšší (112000 – mrtví, ranění, nezvěstní) než ruské (27000 mrtvých raněných a nezvěstných + 28000 zajatců), ale Rusové ztratili spoustu lodí.

O výsledku války však rozhodly především tyto dvě bitvy z roku 1905:

1. bitva u Mukdenu (únor-březen 1905). Pozemní bitva. Do té doby největší bitva v dějinách! Vítězství Japonců. Celkově tu bojovalo 310000 Rusů proti 300000 Japonců. Ztráty (padlí + ranění): Rusové 100000 mužů, Japonci 84000. Rusové byli poraženi, ale podařilo se jim vyváznout z hrozícího obklíčení.
2.  bitva u ostrova Cušimy (květen 1905). Námořní bitva skončila pro Rusy katastrofou. Rusové poslali na Dálný východ baltskou flotilu (plula 7 měsíců kolem světa), ale utrpěli u ostrova Cušimy (mezi Japonskem a Koreou) zdrcující porážku. Japonci potopili celkem 11 velkých ruských lodí (7 bitevních lodí a 4 křižníky) a 4 další bitevní lodě zajali, sami pak ztratili jen 3 torpédové čluny. Tato bitva definitivně rozhodla o výsledku celé války. Japonci před válkou vybudovali své pozemní vojsko podle pruského vzoru, kdežto pro jeho námořnictvo byla vzorem Velká Británie. Naopak ruské loďstvo bylo technicky zastaralé a rovněž ruské námořní posádky byly hůře vycvičené.

Výsledky války:

1. bezprostřední (mírová smlouva v americkém Portsmouthu, podepsaná 5.9.1905): Japonsko získalo Jižní Sachalin, přístav Port Arthur, vliv v Mandžusku (právo na provozování železnice) a vliv v Koreji. Koreu poté Japonci zabrali (1907 protektorát, 1910 anexe).
2. dlouhodobé – Rusko vážně oslabeno, válka navíc vedla k revoluci 1905. Japonsko se stává velmocí!

Čína

Čína byla nezávislým státem, v čele stál císař. Nestala se nikdy přímou kolonií, ale světové velmoci tu získaly silný vliv a obsadily i některé přístavy.

Portugalsko: Macao – portugalská kolonie už od roku 1557, 1999 předána Číně, poslední kolonie v Asii.

Velká Británie: Hongkong – britská kolonie v letech 1898-1997, pronájem na 99 let.

Rusko: Port Arthur. Významná námořní základna, později obsazená Japonskem.

1894-1895 – japonsko-čínská válka, Čína ztrácí Formosu (Taiwan) a vliv v Koreji (viz výše).

1900 – boxerské povstání. Bylo vedeno hlavně proti cizincům. Povstalci měli ve znaku pěst, proto „boxeři“. Povstání bylo potlačeno velmocemi, které ještě více posílily svůj vliv v Číně.

Povstalci získali podporu císařovny-vdovy Cchi-si. Ta se ujala násilně „regentství“, když dala uvěznit svého syna, císaře Kuang-sü, který se přikláněl k reformám. Císařovna vpustila boxery do Pekingu a vyhlásila cizincům válku. Boxeři oblehli cizineckou čtvrť v Pekingu (kde byla velvyslanectví) a německý vyslanec byl davem zabit. Všechny světové velmoci (bylo jich 8! – VB, Francie, USA, Německo, Itálie, Rakousko-Uhersko, Rusko, Japonsko) proto vyslaly do Číny vojenské jednotky pod velením německého maršála Alfreda von Waldersee. Celkem velmoci vyslaly 60000 vojáků, kteří dobyli a vydrancovali Peking. Čínská vláda pak musela zaplatit obrovské reparace a splnit řadu dalších ústupků.

1911-1912 – revoluce v Číně. V roce 1911 byla v Číně vyhlášena republika, císař Pchu-i však byl donucen abdikovat až v roce 1912. Vůdcem revolucionářů byl Sunjatsen (1866-1925), který založil nacionalistickou stranu Kuomintang (Národní strana). Čína byla nadále velmi nestabilní zemí, zmítanou občanskými válkami a vnitřními boji o moc.

Poslední císař, Pchu-i, pocházel z mandžuské dynastie Čching, která vládla v Číně od roku 1644. Mandžuové byli pro Číňany cizinci. Později se stal mandžuským císařem (viz Dálný východ ve 30. letech 20. století).

Další vývoj byl v Číně dost složitý. Sunjatsen se sice stal prvním čínským prezidentem (prosinec 1911), ale pak musel ustoupit a k moci se dočasně dostal bývalý velitel císařské armády Jüan Š-kchaj (1859-1916), který převzal prezidentskou funkci (březen 1912), vládnul jako diktátor a zakázal Kuomintang (1913). Sunjatsen musel uprchnout do zahraničí (Japonsko). Jüan se však chtěl stát novým čínským císařem, a proto byl roku 1916 zavražděn. Poté se v mnoha částech Číny chopili moci různí generálové („militaristé“), proti kterým bojoval Kuomintang, jehož součástí byla zpočátku i KS Číny (1.občanská válka v Číně: Kuomintang x militaristé, 1924-1927). Kuomintang v občanské válce zvítězil a sjednotil Čínu. Po smrti Sunjatsena se však vedení Kuomintangu ujal generál Čankajšek, který v roce 1927 odvolal komunisty ze všech důležitých funkcí. To vedlo k 2. občanské válce mezi KS Číny a Kuomintangem, kterou zahájili komunisté v roce 1928. V roce 1928 také Čankajšek přenesl své sídlo do Nankingu, který se stal hlavním městem Číny.  Zde vyhlásil národní vládu, která byla uznána i západními mocnostmi a Čína byla přijata do Společnosti národů.

Ostatní svět před první světovou válkou

Afrika

Ještě v první polovině 19. století znali Evropané z Afriky pouze sever a pobřeží. Vnitrozemí však bylo pro ně prakticky úplně neznámé.

Evropská kolonizace Afriky

cca 1850-1870 – průzkum Afriky. Během 20 let mnoho cestovatelů prozkoumalo vnitrozemí Afriky. Nejznámější cestovatelé:

David Livingstone (1813-1873), skotský lékař a misionář. Jako první přešel Afriku z východu na západ (od Zambezi do Angoly). Mj. objevil Viktoriiny vodopády a jezero Malawi.

Henry Morton Stanley (1841-1904), Brit narozený ve Walesu, dopisovatel amerických novin. Prozkoumal hlavně povodí řeky Kongo. Nejvíc se proslavil, když nalezl ztraceného Livingstona u jezera Tanganika.

Když ho nalezl, pronesl slavnou větu: „Doktor Livingstone, nemýlím-li se!“ O Livingstonovi už nebyly 4 roky žádné zprávy.

Emil Holub – cestoval hlavně v povodí Zambezi. Nakreslil první mapu Viktoriiných vodopádů.

cca 1870-1890 – rozparcelování téměř celé Afriky koloniálními velmocemi. V roce 1870 kontrolovali Evropané jen asi 10% rozlohy Afriky, ale v roce 1890 už 90% (zbývalo ještě pacifikovat Súdán, zabrat Libyi a Maroko).

Před 1SV (1913) ovládali Evropané celou Afriku s výjimkou Habeše (a Libérie).

Egypt

Egypt původně patřil Osmanské říši. V roce 1805 (po odchodu Francouzů v roce 1801 a Britů v roce 1803) se však ujal vlády v Egyptě Muhammad Alí (žil 1769-1849, byl to Albánec). Osmanská vláda ho uznala za místodržícího. Později Muhammad Alí odepřel Turkům poslušnost a Egypt se pod jeho vládou stal de facto nezávislým státem, i když formálně zůstával součástí Osmanské říše. Muhammad Alí provedl řadu reforem.

1869 – otevření Suezského průplavu. Suezský průplav vybudovali Francouzi (Ferdinand de Lesseps). Stavěl se 10 let. Suezský průplav nakonec ovládli Bitové, kteří skoupili (od Egypťanů) většinu akcií akciové společnosti Suezského průplavu, která se zadlužila.

1882 – Egypt britským protektorátem. Egypt měl pro Brity mimořádný strategický význam kvůli nejkratší cestě do Indie.

Súdán

Súdán byl už od roku 1822 pod nadvládou Egypta. Pak sem rovněž pronikli Britové, kteří nakonec ovládli i Egypt → Súdán se stal britsko-egyptským.

1881 – povstání Mahdího. Mahdí (= Spasitel, vedený Bohem) vyhlásil svatou válku Egypťanům a Britům. Mahdistům se podařilo ovládnout Súdán, kde vytvořili teokraticko-vojenskou diktaturu. Mahdí sám zemřel v roce 1885, ale jeho říše trvala dál. Mahdisté byli definitivně poraženi Brity až v letech 1898-1899 a Súdán se stal definitivně britsko-egyptským kondominiem..

Fašodská krize – 1898

Britové sledovali v Africe strategický cíl: propojit všechny svoje kolonie od severu na jih (od Káhiry po Kapské Město) železnicí. Francouzi zase chtěli spojit svoje západní kolonie (Senegal) s východními (Džibutsko). Francouzská a britská vojska se setkala v roce 1898 u Fašody (dnešní Kodok v Jižním Súdánu). Francouzi byli slabší, nechtěli riskovat válku a ustoupili. Nejvážnější krize vztahů mezi VB a F, ponížení Francie. VB a Francie pak ale urovnaly svoje vztahy Srdečnou dohodou (1904).

Búrská válka 1899-1902

Búrové (či Afrikánci) byli bílí potomci původních holandských osadníků, kteří se usadili v Jižní Africe. Búrové zde vytvořili tři nezávislé republiky – Kapsko, Oranžsko a Transvaal. Kapsko bylo ovšem Brity zabráno již roku 1814.

Búrské republiky Oranžsko a Transvaal (nebyly to holandské kolonie, nýbrž nezávislé búrské státy!) však překážely Britům v jejich plánu postavit železnici z Káhiry do Kapského Města a navíc byla na území Búrů bohatá naleziště zlata a diamantů. Britové se proto začali do záležitostí Búrů vměšovat („bojují za práva britských osadníků v búrských republikách“). Proto Búrové zahájili proti Britům válku.

Búrská válka – 1899-1902. Búrové zpočátku měli úspěchy, ale Britové nakonec získali převahu. Během války zřídili Britové koncentrační tábory pro ženy a děti bojujících Búrů. V táborech zahynulo 20000 lidí (hlavně v důsledku epidemií), což postavilo veřejné mínění ve světě proti Britům. Ve válce nakonec Britové zvítězili a obsadili búrské republiky.

Britská dominia

Čtyři bývalá britská území postupně získala status dominia. Formálně to byla úplná vnitřní samospráva, de facto však poskytnutím statutu dominia tyto země získaly nezávislost.

1. Kanada – 1867. V tomto roce vznikla jednotná Kanada spojením několika britských kolonií a zároveň obdržela status dominia.
2. Austrálie – 1901 (1.1.). Prvního dne 20. století vzniknul Australský svaz, který byl federací bývalých samostatných britských kolonií. Zároveň obdržela Austrálie status dominia.
3. Nový Zéland – získal status dominia v roce 1907. Kanada, Austrálie i Nový Zéland jsou dodnes monarchiemi, hlavou státu je britská královna.
4. Jihoafrická unie – status dominia obdržela v roce 1910. Jihoafrická unie vznikla spojením 4 britských kolonií (Kapsko, Natal, Oranžsko, Transvaal) v jeden celek.

Byl zde zaveden apartheid – rasová segregace, přičemž volební právo měli pouze běloši. Formální nezávislost dostala obdržela Jižní Afrika v roce 1931. Republikou se stala Jižní Afrika až v roce 1961.

Polární oblasti

1909 – Robert Peary (USA) dobyl severní pól.

1911 (14.12.) – Roald Amundsen (Norsko) dobyl jižní pól. Vsadil na psí spřežení.

1912 (17.1.) – Robert Scott (Brit) dobyl jižní pól, cestou zpět však zahynul. Vsadil hlavně na motorové sáně (porouchaly se) a poníky (zmrzli) a psů měl Scott málo. Zemřel pouhých 20 kilometrů od skladiště potravin.

Tento výukový materiál je součástí Učebnice dějepisu v sekci Dějepis III. (novověk – 1648-1918). V rámci tohoto tématu článek navazuje na 33. díl – Habsburská Monarchie v letech 1790-1848 – Revoluce 1848-1849 v Evropě. Po tomto díle následuje – Rakousko a České Země v letech 1849-1914.