Evropa a svět v letech 1918-1939 – část II. – Hospodářská krize, Německo před 2. světovou válkou

USA po 1 SV a světová hospodářská krize

USA byly po 1SV hospodářsky daleko nejsilnější zemí světa. Neprosadily však své představy na Pařížské konferenci. Kongres USA následně neratifikoval Versailleskou smlouvu a USA nevstoupily ani do Společnosti národů. V USA převládnul izolacionismus – co se děje v zahraničí (v Evropě) se nás netýká.

„Zlatá 20. léta“

– obrovský boom americké ekonomiky. 20. léta byla dále ve znamení prohibice, kterou prosadili moralisté. Zákaz výroby, prodeje a dovozu alkoholu byl neúčinný. Ilegální obchod s alkoholem vedl k růstu moci mafie. Nejznámějším mafiánem byl Al Capone. Prohibice byla nakonec zrušena.

Prohibici zavedl v USA 18. dodatek, schválený v roce 1919, vstoupil v platnost v roce 1920. Prohibice byla zrušena 21. dodatkem, schváleným v roce 1933. Al Capone (1899-1947) byl synem chudých italských přistěhovalců. Vypracoval se z vyhazovače v nočním podniku až na šéfa mafie Cosa Nostra („Naše věc“) v Chicagu. Vydělával hlavně na obchodu s alkoholem, na prostituci a hazardu. Vraždy a další zločiny se mu nepodařilo prokázat, nakonec však dostal 11 let za daňový únik. Za prohibice se pilo dál. Symbolem doby byl automobil a samopal.

Hospodářská krize

1929 – krach na burze v New Yorku – počátek celosvětové hospodářské krize. Krize zasáhla všechna odvětví hospodářství všech vyspělých zemí světa.

Krach na burze se konal ve čtvrtek 24.10.1929, ale projevil se naplno až druhý den, proto se říká „černý pátek“ – toho dne následovala vlna sebevražd. Následoval další pád cen akcií: za první týden krize (konec října) poklesly ceny akcií o 37%.

Příčiny krize: nadvýroba, nabídka převýšila poptávku, lidé už neměli peníze na tolik zboží. Ceny akcií byly nesmyslně nadhodnocené v důsledku spekulací – lidé si brali úvěry na nákup akcií. Nadměrně si půjčovali i podnikatelé a farmáři.

krach akcií → lidé nemohli splácet úvěry a přišli o všechno → krach bank (v USA jich zkrachovalo 9000!) → krach hospodářství USA → krach celosvětový. Evropské státy, a to hlavně Velká Británie a Německo, byly totiž silně závislé na úvěrech z USA.

Krize trvala zhruba v letech 1929-1933. V Československu vypukla krize o něco později. Na jejím vrcholu byl v ČSR milion nezaměstnaných!

V roce 1933 byla v USA nezaměstnanost 25%. Maximální propad průmyslové výroby v USA oproti roku 1929 byl 46%.

Východiska z krize

Obecně byla krize ve většině zemí řešena masivními intervencemi státu do ekonomiky. Teoreticky se při tom vycházelo z myšlenek britského ekonoma Johna Maynarda Keynese (1883-1946).

Ekonomové se dodnes neshodují. Jedni tvrdí, že státní zásahy umožnily překonat krizi, druzí naopak tvrdí, že trh si se vším poradí sám a že zásahy krizi akorát prohloubily a prodloužily. Klíčovým Keynesovým ekonomickým dílem byla „Všeobecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“. Keynes byl profesorem ekonomie v Cambridgi a byl členem britské delegace na Pařížské mírové konferenci v letech 1919-1920. Keynes  mj. označil vysoké reparační požadavky vůči Německu je za „čiré šílenství“ (Nálevka).

USA

Prezident Franklin Delano Roosevelt prosadil program New Deal („Nový úděl“). Tento program byl prováděn v letech 1933-1939. Bylo zaváděno sociální zákonodárství, regulace bankovního trhu a trhu s cennými papíry. Byly vytvářeny nové pracovní příležitosti, hlavně na veřejných stavbách. Práce na veřejných stavbách zároveň měly oživit průmysl – dodavatelské firmy měly více zakázek. Nejznámějším velkým dílem bylo budování systému vodních elektráren na řece Tennessee. Krize byla nakonec překonána, masivní zbrojení za 2SV pak ekonomiku dále posílilo.

Franklin Delano Roosevelt (Demokratická strana) byl 32. prezidentem USA v letech 1933-1945. Byl zvolen celkem 4x, zemřel ve funkci. V roce 1951 byl schválen 22. dodatek ústavy, podle něhož může být prezident zvolen ve volbách maximálně 2x (nebo jen jednou, pokud v prvním volebním období postoupil na úřad prezidenta z funkce viceprezidenta a vykonával takto funkci prezidenta déle než dva roky). Původně byl FDR guvernérem státu New York. Byl těžce postižený obrnou.

Německo

Adolf Hitler řešil krizi ekonomicky podobně jako FDR – masivními státními zásahy do ekonomiky:

1. Obrovské investice do zbrojní výroby
2. Stavba silnic a dálnic, průplavů.

Nezaměstnanost v Německu za Hitlera zmizela, a jelikož za 2SV bylo hodně německých mužů na frontě, byl v Německu naopak nedostatek pracovních sil, což se řešilo nuceným nasazením pracovních sil z okupovaných území v Říši.

SSSR v letech 1922-1939

Dvacátá léta

Obecně: 20. léta – uvolnění v hospodářské oblasti (NEP). Uvnitř strany se rozhořel boj o nástupnictví po Leninovi.

30. léta – konec NEPu, kolektivizace, industrializace. Období nejhoršího stalinistického teroru, který se nakonec obrátil i proti členům strany. To byl zásadní rozdíl oproti 20. létům, kdy se fyzicky likvidovali jen nepřátelé strany a Stalinovi protivníci byli zatím jen vylučováni ze strany.

V občanské válce (1918-1921) zvítězili bolševici. Ale země byla v hospodářském rozvratu, válečný komunismus způsobil hladomory a na venkově propukaly vzpoury. Nejvýznamnějším protestem proti bolševikům bylo Kronštadtské povstání v roce 1921. Proti bolševikům se vzbouřili námořníci v Kronštadtu (bylo jich 16000!). Námořníci byli zpočátku oporou sovětské moci. Povstání tvrdě potlačeno armádou (Michail Tuchačevskij). Lenin si ale uvědomil, že takhle to dál nejde

→ NEP (Nová ekonomická politika) – konec válečného komunismu. Do hospodářství byly zavedeny tržní prvky, hlavně v zemědělství, ale i v obchodě a v lehkém průmyslu. Trval v letech 1921-1929, pak byl zrušen Stalinem. Z hlediska bolševiků se jednalo o vynucený ústupek, ale země se hospodářsky zvedla.

1919 – v Moskvě založena Kominterna (Komunistická internacionála), jejím prvním předsedou byl Grigorij Zinověv (po něm pak Bucharin). Cílem byla komunistická propaganda. Kominterna se také snažila řídit komunistické strany v zahraničí. Formálně zanikla v roce 1943.

1922 – vznik SSSR (viz výše).

Leninova nemoc a smrt.   Od roku 1922 byl Lenin vážně nemocen, prodělal několik záchvatů mrtvice. Napsal tzv. závěť, v níž mj. kritizoval Stalina. V roce 1923 už prakticky nezasahoval do politiky a v lednu 1924 zemřel. Byl nabalzamován a jeho tělo bylo vystaveno na Rudém náměstí v Moskvě.

Josif Vissarionovič Stalin (1879 – 1953)

Původním jménem Džugašvili. Narodil se v gruzínském městě Gori. Původně studoval v semináři na kněze. Pak se přidal k bolševikům. Jeho první velkou funkcí byl post lidového komisaře pro národnostní otázky. V roce 1922 byl zvolen generálním tajemníkem strany. To byla původně nevýznamná funkce, generální tajemník řídil sekretariát strany. Tuto funkci však Stalin dokonale využil v boji proti svým odpůrcům – na všechny důležité pozice dosazoval svoje lidi. Bezohledný, paranoidní, největší vrah v dějinách. Špatný řečník, skvělý organizátor, mistr intrik.

Boj ve straně ve 20. letech

Již koncem Leninova života se rozhořel v bolševické straně boj o nástupnictví.

Stalin („socialismus v jedné zemi“) x Trockij (teorie permanentní revoluce)

V tomto boji zvítězil Stalin. Jako generální tajemník strany ovládal aparát. Trockij a po něm i další Stalinovi vnitrostraničtí soupeři (Zinověv, Kameněv, Bucharin) byli vyloučeni ze strany. Trockij byl poslán do vyhnanství – nejdřív uvnitř SSSR (1927), později do zahraničí (1929). V roce 1940 byl zavražděn na Stalinův příkaz v Mexiku (horolezeckým cepínem). Od roku 1927 byl Stalin jediným vládcem v SSSR.

Stalin: „Smrt jednotlivce je tragédie, smrt milionů je statistika.“

Třicátá léta

1929 – konec NEPu, vyhlášena 1. pětiletka. Cílem Stalina bylo vytvořit ze SSSR průmyslovou a vojenskou velmoc. Toho nakonec dosáhnul za cenu desítek milionů mrtvých. Jak toho ale dosáhnout?

1. industrializace – obrovský rozvoj průmyslu, zejména těžkého, na úkor zemědělství a spotřebního průmyslu.
2. kolektivizace zemědělství – všichni rolníci byli i se svými hospodářstvími (pole, dobytek) násilím přinuceni vstoupit do kolchozů („družstva“) či do sovchozů (státní statky). Miliony rolníků („kulaci“) bylo zastřeleno, deportováno do gulagů nebo umřelo hlady.

GULAG = sovětský koncentrační tábor. Gulagy vznikly už v roce 1918 a některé měly vyhlazovací charakter. Spravovala je sovětská tajná policie. Byly hlavně za polárním kruhem, na Sibiři a v Kazachstánu. Vězňové stavěli průplavy (např. Bělomořsko-baltský), silnice, železnice, těžili suroviny (např. zlato na Kolymě), dřevo.

Alexandr Solženicyn – Soustroví GULAG.

Procesy ve 30. letech

Stalinovi nestačilo vyloučit protivníky ze strany (20. léta), nyní se je rozhodnul zlikvidovat i fyzicky. Procesy proti bývalým spolustraníkům začaly po zavraždění Sergeje Kirova (prosinec 1934). Kirov byl ve straně nesmírně populární a pravděpodobně byl zavražděn na Stalinův příkaz. Z jeho vraždy však Stalin obvinil své politické odpůrce.

Moskevské procesy:

1936 – Grigorij Zinověv, Lev Kameněv

1937 – maršál Michail Tuchačevskij

1938 – Nikolaj Bucharin

Všichni obvinění byli donuceni se přiznat k nejhorším zločinům a poté byli zastřeleni. Tím zabil Stalin dvě mouchy jednou ranou:

1. zbavil se jednou provždy svých protivníků
2. za všechny obtíže a neúspěchy nemůže Stalin, nýbrž agenti, zrádci a sabotéři.

V souvislosti s procesem Tuchačevského bylo zlikvidováno téměř celé velení Rudé armády. Zlikvidováni byli také prakticky všichni bývalí nejbližší Leninovi spolupracovníci.

V letech 1937-1941 (armádní čistky pokračovaly až do října 1941, tedy ještě v době, kdy už SSSR válčil s Hitlerem!) bylo celkem zastřeleno asi 45000 důstojníků Rudé armády. Popraveni byli mj. 3 z 5 maršálů, 13 z 15 velitelů armád, 8 z 9 admirálů, 50 z 57 velitelů armádních sborů a 154 ze 186 velitelů divizí. Zastřelena byla i naprostá většina velitelů brigád a pluků. Co se týče obětí z řad stranických funkcionářů, dopadla nejhůře Ukrajina. V roce 1937 bylo zatčeno a popraveno všech 17 ministrů ukrajinské vlády. Z jednoho sta členů a kandidátů ukrajinského ústředního výboru komunistické strany přežili tři. (čísla – viz Nálevka). Z významných bolševiků byli v období velkého teroru 30. let zastřeleni Grigorij Zinověv (1883-1936), Lev Kameněv (1883-1936), Michail Tuchačevskij (1893-1937), Nikolaj Bucharin (1888-1938), Georgij Pjatakov (1890-1937), Alexej Rykov (1881-1938, zastával kdysi po Leninovi post předsedy Rady lidových komisařů), Karel Radek (1885-1939), Genrich Jagoda (1891-1938, šéf NKVD do roku 1936, sám organizoval moskevské procesy, načež byl nahrazen Ježovem a poté zastřelen), Nikolaj Ježov (1895-1940, šéf NKVD po Jagodovi, i on byl po odvedení černé práce nahrazen v roce 1938 Lavrentijem Berijou, který pak ve funkci přežil i Stalina; Ježov byl zastřelen v roce 1940), Béla Kun (1886-1939, maďarský komunista, který po potlačení Maďarské republiky rad žil v SSSR a pracoval v orgánech Kominterny). Prakticky zlikvidována byla vedení komunistických stran  Německa, Polska, Jugoslávie, Bulharska, Maďarska, Litvy, Lotyšska a Estonska. Další bolševici raději spáchali sebevraždu – například Ordžonikidze. Hlavní vrazi byli (kromě Jagody a Ježova, které semlel systém) Stalin, Molotov, Vorošilov, Kaganovič, Ždanov, Mikojan, Malenkov, Škirjatov, Chruščov. Ti všichni řídili čistky v jednotlivých oblastech SSSR a podepisovali rozsudky smrti.

Podle Nálevky (odhad z roku 1999) bylo v SSSR v letech 1918-1953 asi 43 milionů mrtvých (bez obětí 2SV). Podle Hanáka ale zavraždil 43 milionů lidí jen Stalin.

Zahraniční politika SSSR

1922 – Rapallská smlouva s Německem – hospodářská a vojenská spolupráce s Německem (viz výše, smlouvu podepsal ministr zahraničí Georgij Čičerin).

30. léta – SSSR spolupracuje s demokratickými zeměmi, cítí se ohrožen nástupem nacistů v Německu. V roce 1934 vstoupil SSSR do Společnosti národů.

1935 – podepsány spojenecké smlouvy francouzsko-sovětská a sovětsko-československá(za Sověty podepsal ministr zahraničí Maxim Litvinov).

V občanské válce ve Španělsku podporoval SSSR levicovou republikánskou vládu, zatímco Němci a Italové Franca.

1939 – obrat sovětské zahraniční politiky, podepsán pakt Molotov – Ribbentrop, spojenectví s nacistickým Německem. Za SSSR podepsal ministr zahraničí Vjačeslav Molotov (více viz později).

Nacistické Německo před 2SV

Adolf Hitler (20.4.1889 – 30.4.1945)

Narodil se v rakouském městě Braunau am Inn. V mládí se živil mj. jako malíř. Vstoupil jako dobrovolník do německé armády, kde byl několikrát vyznamenán za hrdinství. V roce 1921 se dostal do vedení NSDAP (Národně socialistická německá dělnická strana). V roce 1923 se pokusil o puč v Mnichově („pivní puč“ – viz výše). Hitler dostal 5 let, ale už po roce ho pustili. Ve vězení napsal knihu Mein Kampf (Můj boj) → cílem německého národa je ovládnout životní prostor (Lebensraum) na východě. Předpokladem nadvlády německého národa je rasová čistota (zbavit se židů). Razil vůdcovský princip.

Hitler sliboval boj proti nepřátelům (židé, komunisté), odstranění nezaměstnanosti, obnovení slávy a velikosti Německa. Masovou podporu získal až ve 30. letech během hospodářské krize. V roce 1932 se konaly v Německu dvojí volby a v obou nacisté zvítězili.

Ve druhých volbách v listopadu 1932 byly tyto výsledky: 1.nacisté (NSDAP) 38%, 2.sociální demokraté (SPD) 22%, 3.komunisté (KPD) 15%, 4.Centrum 13%, 5.Německá národní lidová strana 6%.

30.ledna 1933 – Adolf Hitler říšským kancléřem. Jmenoval ho prezident Paul von Hindenburg. Vláda byla koaliční a byli v ní pouze 3 nacisté (Hitler – kancléř, Göring – ministr bez portfeje, Wilhelm Frick – ministr vnitra). Nacisté se však během pouhých dvou měsíců (!) zmocnili veškeré moci ve státě.

27. únor 1933 – požár Říšského sněmu (Reichstag). Založili ho pravděpodobně nacisté. Požár byl využit k pronásledování komunistů, které nacisté obvinili z rozpoutání požáru. Druhého dne (28.2.) vydal prezident Hindenburg nařízení, jímž se rušila základní občanská práva.  Později byl v Lipském procesu (září – prosinec 1933) odsouzen k smrti Holanďan Marinus van der Lubbe (byl slabomyslný, pravděpodobně sněm skutečně zapálil, ale těžko to vymyslel sám), zatímco další komunisté (mj. Bulhar Georgi Dimitrov) byli osvobozeni.

23. března 1933 – zmocňovací zákon – parlament odevzdal svým hlasováním všechny pravomoci do rukou kancléře (Hitlera). Definitivní konec výmarské republiky. Podle tohoto zákona mohl kancléř vydávat zákony i bez souhlasu říšského sněmu.

Proti zákonu hlasovali jen sociální demokraté. Komunisté + několik sociálních demokratů už v parlamentu neseděli, protože je SA „vzalo do ochranné vazby“. Zákon byl původně schválen jen na 4 roky, ale později byl prodlužován.

Nacistická diktatura – nacisté okamžitě začali likvidovat své odpůrce. První na řadě byli komunisté, následovali sociální demokraté. Nakonec se jedinou povolenou stranou stala NSDAP. Strana měla své vlastní ozbrojené složky – SA (Sturmabteilung – „útočný oddíl“), SS (Schutzstaffel – ochranný oddíl), vlastní tajnou policii – Gestapo (Gehaime Staatspolizei – „tajná státní policie“) a vlastní zpravodajskou službu (SD – Sicherheitsdienst – „bezpečnostní služba“). Pro odpůrce režimu byly zřízeny koncentrační tábory, kam byli lidé zavíráni bez soudu (první byl tábor Dachau, který vzniknul už v březnu 1933).

1934 (červen) – Noc dlouhých nožů. SA měla v roce 1934 3 miliony členů! V podstatě to byla stranická armáda. SA velel Ernst Röhm. Hitler se ho obával, a proto ho nechal zavraždit. Spolu s ním nechal Hitler povraždit nebo uvěznit další velitele SA a spoustu dalších nepřátel. SA existovaly dál, ale jejich moc byla zlomena, čímž si Hitler zároveň naklonil armádu. Naopak se zvýšil vliv SS (šéf Heinrich Himmler).

srpen 1934 – zemřel prezident Paul von Hindenburg. Hitler se stal hlavou státu a tím pádem i vrchním velitelem armády. Hitler spojil funkci kancléře a prezidenta do jedné – Führer (Vůdce). Hitlerova Třetí říše měla trvat 1000 let.

První říše – SŘŘNN – 962-1806, Druhá říše – Německé císařství – 1871-1918, Třetí říše 1933-1945.

Antisemitismus

1935 – vyhlášeny tzv. Norimberské zákony. Židé podle nich neměli volební právo, byli zbaveni říšského občanství. Bylo definováno, kde je Žid. Manželství i pohlavní styk mezi „árijci“ a Židy byly zakázány.

Norimberské proto, že byly vydány na shromáždění NSDAP v Norimberku (15.9.1935). Byly celkem tři – zákon o říšské vlajce (vlajka s hákovým křížem, dosud pouze vlajka NSDAP, se stala oficiální říšskou vlajkou), zákon o říšských občanech a zákon na ochranu německé krve a cti. Za Žida byl považován ten, kdo měl alespoň tři židovské prarodiče nebo se hlásil k židovskému vyznání.

1938 (9.-10. listopadu) – Křišťálová noc. Obrovský, státem organizovaný pogrom proti Židům. Záminkou k pogromu byl atentát na německého diplomata, který spáchal Žid (polský Žid zavraždil radu německého velvyslanectví Ernsta von Ratha v Paříži). Byly ničeny židovské obchody a vypalovány synagogy („křišťál“ = sklo z rozmlácených výloh židovských obchodů). Mnoho Židů bylo při tom zavražděno nebo odvlečeno do koncentračních táborů (91 židů zavražděno, 26000 deportováno do koncentráků – Kronika lidstva). Teror organizovala NSDAP a prováděly SA, pogrom přímo řídil Joseph Goebbels, ministr propagandy. Nacisté pak prohlásili, že za výtržnosti mohou Židé a uložili jim pokutu 1 miliardy říšských marek. Následovalo zostření protižidovské politiky – diskriminace ve všech oblastech (věda, kultura) + byla prováděna arizace (zabavení majetku Židů).

Evropa ve 30. letech

Německo

Hlavním zahraničním cílem nacistů byla likvidace Versailleské smlouvy a znovuvyzbrojení Německa.

1933 (říjen) – Německo vystoupilo ze Společnosti národů (dále SN).

1935 (obojí v březnu) – 1)Německo získalo zpět Sársko. Sársko bylo od roku 1920 pod správou SN. V referendu, konaném v roce 1935, se 91% obyvatelstva vyslovilo pro připojení k Německu. Obrovský propagandistický úspěch nacistů.

                                        – 2)Hitler zavedl všeobecnou brannou povinnost – první přímé porušení Versailleské smlouvy! VB a F provádějí od této doby až do roku 1939 politiku appeasementu – „usmiřování“ Německa neustálými ústupky. Doufaly, že tím zachovají mír v Evropě. Všeobecná branná povinnost byla ve Versailleské smlouvě výslovně zakázána a německá armáda mohla mít jen 100000 mužů.

1936 (březen) – obsazení Porýní (remilitarizace Porýní). Německá vojska vstoupila do demilitarizované zóny (50 kilometrů široká zóna na pravém břehu Rýna, kde nesměli být žádní vojáci ani vojenská zařízení). Další přímé porušení Versailleské smlouvy, VB a F opět nezasáhly.

1936 (srpen) – LOH v Berlíně. Zneužito nacisty k propagandě režimu.

1936-1937 – vzniká Osa Berlín-Řím-Tokio, spojenectví Německa, Itálie a Japonska, založené dvěma smlouvami:

                   1)1936 (říjen) – smlouva Německa a Itálie (osa Berlín-Řím). Týkala se hlavně koordinace zahraniční politiky, a to především ve Španělsku (viz dále).

                   2)1936 (listopad) – Pakt proti Kominterně – smlouva mezi Japonskem a Německem, namířená proti SSSR. V roce 1937 k Paktu přistoupila Itálie a později i další spojenci a satelity Německa a Japonska (Slovensko, Maďarsko, Finsko, Španělsko a Mandžukuo).

Byly podepsány i další smlouvy – v roce 1939 „Ocelový pakt“, smlouva mezi Itálií a Německem o spolupráci v případě války a v září 1940 Pakt tří – smlouva Itálie, Německa a Japonska, namířená proti VB a nepřímo i proti (zatím neutrálním) USA. SSSR (tehdy spojenec Německa) se odmítnul připojit.

Rakousko

1934 – rakouští nacisté se pokusili o puč a zavraždili kancléře Dolfusse. Engelbert Dolfuss byl fašista, ale opíral se o spojenectví s Itálií. Mussolini reagoval vysláním jednotek na rakouskou hranici a Hitler proto raději nacisty nepodpořil → puč byl potlačen rakouskou armádou. Novým rakouským kancléřem se pak stal Kurt von Schuschnigg.

Puč znamenal dočasné ochlazení vztahů mezi Německem a Itálií. Mussolini ale nakonec ustoupil (v roce 1938 už byla Itálie spojencem Německa – viz výše) a „přenechal“ Rakousko Hitlerovi.

březen 1938 – anšlus Rakouska. Němci vyvinuli nátlak na kancléře von Schuschnigga. Nejdříve ho donutili přijmout do vlády nacistu Seyss-Inquarta. Ten nakonec „sesadil“ von Schuschnigga a „požádal o pomoc“ Hitlera, načež Němci Rakousko obsadili.

Von Schuschnigg později skončil v koncentráku, ale přežil a zemřel až v roce 1977.

Opět přímé porušení Versailleské smlouvy, kde bylo spojení N a Rakouska vysloveně zakázáno. Obsazení Rakouska pak Hitler dodatečně „legalizoval“ plebiscitem, v němž se 99% obyvatel Rakouska vyslovilo pro spojení s Německem. Další oběť na řadě bude Československo.

Itálie

1935-1936 – Itálie napadla Habeš bez vypovězení války (z Eritreje a Italského Somálska). Habešané měli 20 letadel, střelné zbraně, ale i luky a šípy, Italové nasadili tanky, dělostřelectvo, 600 letadel. Přesto měli Italové problémy, proto nakonec nasadili i bojový plyn. V roce 1936 byla nakonec Etiopie obsazena, císař Haile Selassie I. odjel do exilu (do VB). SN se zmohla pouze na protesty a vyhlášení neúčinných ekonomických sankcí proti Itálii, Itálie reagovala roku 1937 vystoupením ze SN.

Italové se z úspěchu neradovali moc dlouho, protože v roce 1941 obsadily Etiopii britské jednotky.

Italové se pokusili obsadit Etiopii již v roce 1896-1897, ale utrpěli v březnu 1896 těžkou porážku v bitvě u Aduwy, po níž Itálie musela uznat nezávislost Etiopie.

Španělsko

Do roku 1931 vládnul ve Španělsku jako diktátor Primo de Rivera, země byla formálně královstvím. V roce 1931 byl král sesazen a byla vyhlášena republika.

Občanská válka ve Španělsku – 1936-1939

1936 – po volbách byla vytvořena levicová vláda lidové fronty (= republikáni). Podporovali jí komunisté, socialisté a odbory, měla socialistický a proticírkevní program. Proti republikánské vládě se postavil generál Francisco Franco (=frankisté). Frankistické povstalce podporovala pravice a církev.

Na stranu Franca se postavila Itálie a Německo – poskytly mu oddíly „dobrovolníků“ a dodávali mu zbraně. Německé bombardéry (legie Condor) mj. zničily baskické město Guernica (Guernica je i slavný obraz od Pabla Picassa). Republikány podporoval SSSR, který dodával zbraně a vojenské specialisty. Kominterna organizovala ve Španělsku z dobrovolníků tzv. interbrigády. V těch byli i nekomunisté, například lidé z Československa nebo Ernest Hemingway (Komu zvoní hrana – román z občanské války ve Španělsku). VB a F vyhlásily neutralitu.

Němci dodali Francovi především letectvo. Legie Condor, která měla kolem 5000 příslušníků, byla pravidelně obměňována. Celkem jí prošlo 30000 německých pilotů, mechaniků a vojáků pozemního personálu. Pro Německo měla válka velký význam, neboť zde vycvičili celou řadu pilotů. Ještě významnější byla pomoc Itálie. Ta sem vyslala kompletní expediční sbor, celkem 150000 vojáků pravidelné armády.

Naproti tomu v interbrigádách, organizovaných Kominternou, sloužilo celkem 60000 dobrovolníků. Z toho bylo 13400 Francouzů, 5000 Němců, 4349 Italů, 3000 Čechoslováků a 1304 Jugoslávců. Kromě vojenských ztrát (10000 interbrigadistů padlo, 8000 dezertovalo či bylo zajato) bylo 1000 interbrigadistů zastřeleno či uvězněno během stalinských čistek, které probíhaly i ve Španělsku. (čísla – viz Nálevka)

Pomoc Itálie a Německa byla mnohem účinnější než pomoc SSSR, jehož pomoc byla spíše propagandistická, navíc na straně republikánů panovaly rozpory velké rozpory → v roce 1939 Franco v občanské válce zvítězil. Válka byla mimořádně brutální z obou stran a zemřelo v ní 500000 – 1 milion lidí.

Franco si nechával říkat caudillo („vůdce“). Nastolil doživotní diktaturu. Ve 2SV zachoval Franco neutralitu, a tak vydržel i po válce a vládnul až do své smrti v roce 1975. Teprve poté se stalo Španělsko demokratickým státem a Španělsko se stalo opět královstvím. Od roku 1975 až dodnes stojí v čele země král Juan Carlos I. z dynastie Bourbonů.

Čína a Japonsko mezi světovými válkami

Po rusko-japonské válce (1904-1905) získalo Japonsko jižní Sachalin, základnu Port Arthur a Jihomandžuskou železnici. V Mandžusku byla dále umístěna japonská armáda k ochraně železnice. Korea byla v letech 1905-1910 japonským protektorátem, v roce 1910 ji pak Japonsko anektovalo. V 1SV dále Japonsko obsadilo menší německá území v Číně a v Tichomoří.

1921 (listopad) – 1922 (únor) – Washingtonská konference. Účastnily se jí USA, VB, Francie, Japonsko, Itálie, Čína (+ Nizozemsko, Belgie a Portugalsko). Jednala o situaci ve východní Asii a Tichomoří, obdoba Versailleské konference, která jednala o evropských otázkách → celý systém po 1SV se označuje rovněž jako Versaillesko-washingtonský systém.

Hlavní výsledky konference: 1)Japonsko si ponechalo bývalé německé ostrovy v Tichomoří, muselo ale vyklidit území, která obsadilo v Číně.

                                                            2)Regulace námořního zbrojení – byl určen poměr tonáží válečných lodí velmocí. Poměr pro hlavní země: USA 5, VB 5, Japonsko 3.

S výsledky konference Japonsko nebylo spokojeno. Plánovalo agresi proti Číně a později přestalo respektovat i regulaci námořního zbrojení a spojí se s Německem a Itálií. V Japonsku vládnul císař Hirohito (1926-1989).

Japonsko x Čína

1931 – japonská vojska obsadila Mandžusko. Záminkou k obsazení se stal „mukdenský incident“: Číňané údajně podnikli pumový útok na Jihomandžuskou železnici (provozovanou Japonskem). V roce 1932 byl pak vyhlášen „nezávislý stát“ Mandžukuo, v čele s posledním čínským císařem Pchu-i. Oficiálně bylo Mandžusko nezávislým císařstvím, ve skutečnosti loutkovým státem ovládaným Japonci, pro které bylo Mandžusko důležité, neboť bylo bohaté na nerostné suroviny. Když Společnost národů požadovala, aby Japonsko vyklidilo Mandžusko, reagovalo Japonsko (v březnu 1933) vystoupením ze Společnosti národů.

1937 – Japonsko napadlo Čínu. Záminkou byl incident (srážka) na pohraničním mostě Marca Pola (u Pekingu) v červenci 1937. V letech 1937-1938 dobyli Japonci celou východní Čínu. Vnitrozemí v podstatě nedobývali. V prosinci 1937 obsadili Japonci hlavní město Číny Nanking. Zde spáchali nankingský masakr – zavraždili 200000 lidí (včetně žen a dětí, jiný údaj: 250000 mrtvých + 80000 znásilněných žen), třetina domů ve městě zbořena. Japonci pak bojovali v Číně v rámci 2SV až do roku 1945.

V Nankingu bylo sídlo Kuomintangu. Japonci měli ve válce v letech 1937-1938 k dispozici 700000 vojáků a Čína 2 miliony, ale čínská armáda byla mizerně vyzbrojená a dokonce neměla ani letectvo a námořnictvo.

Vnitřní vývoj v Číně mezi světovými válkami

V letech 1911-1912 proběhla v Číně revoluce. Konec císařství. Už v prosinci 1911 byla vyhlášena republika, císař Pchu-i se vzdal titulu až v roce 1912. Další vývoj byl v Číně dost složitý. Sunjatsen se sice stal prvním čínským prezidentem (prosinec 1911), ale pak musel ustoupit a k moci se dočasně dostal bývalý velitel císařské armády Jüan Š-kchaj (1859-1916), který převzal prezidentskou funkci (březen 1912), vládnul jako diktátor a zakázal Kuomintang (1913). Sunjatsen musel uprchnout do zahraničí (Japonsko). Jüan se však chtěl stát novým čínským císařem a proto byl roku 1916 zavražděn. Poté se v mnoha částech Číny chopili moci různí generálové („militaristé“), proti kterým bojoval Kuomintang, jehož součástí byla zpočátku i KS Číny (1.občanská válka v Číně: Kuomintang x militaristé, 1924-1927). Kuomintang v občanské válce zvítězil a sjednotil Čínu. Po smrti Sunjatsena se však vedení Kuomintangu ujal generál Čankajšek, který v roce 1927 odvolal komunisty ze všech důležitých funkcí. To vedlo k 2. občanské válce mezi KS Číny a Kuomintangem, kterou zahájili komunisté v roce 1928. V roce 1928 také Čankajšek přenesl své sídlo do Nankingu, který se stal hlavním městem Číny.  Zde vyhlásil národní vládu, která byla uznána i západními mocnostmi a Čína byla přijata do Společnosti národů.

1928-1937 – občanská válka v Číně. KS Číny (Mao Ce-tung) x Kuomintang (generál Čankajšek). Do roku 1926 obě strany spolupracovaly a KS Číny byla dokonce součástí Kuomintangu. Pak se ale Čankajšek zbavil komunistů (odvolal je z vlády, velení armády i Kuomintangu) a přeložil sídlo své vlády do Nankingu. Vypukla občanská válka.

Nejznámější epizodou občanské války byl Dlouhý pochod (1934-1936): vojsku Kuomintangu se podařilo téměř obklíčit komunistickou Rudou armádu na jihu Číny, ale komunisté podnikli 12500 kilometrů dlouhý pochod na severozápad Číny, kterým unikli z obklíčení. Během Dlouhého pochodu se Mao dostal do čela KS Číny.

1937-1945 – Japonci v Číně. Během japonské agrese KS Číny a Kuomintang uzavřeli příměří a bojují společně proti Japonsku. Po porážce Japonska občanská válka opět pokračovala (skončila v roce 1949 vítězstvím komunistů a útěkem Čankajška na Taiwan).

Japonská zahraniční politika mezi světovými válkami (mimo Čínu)

Válka v Číně zhoršila výrazně vztahy Japonska s USA. Zhoršily se i vztahy se Sovětským svazem →

1936 – Japonsko uzavřelo Pakt proti Kominterně s Německem (1937 přistoupila Itálie), namířený proti SSSR.

1939 (červenec) – bitva u Chalchyn Golu (též Chalcyn Gol). Pohraniční srážka japonské a sovětské armády na hranici Mongolsko x Mandžusko. Rudá armáda (Žukov) porazila Japonce. Bitva neměla větší význam, Japonci si spíše chtěli otestovat sílu SSSR a neuspěli.

1940 – Pakt tří – smlouva Německa, Itálie a Japonska. Pakt byl namířen proti Velké Británii („proti koloniálním mocnostem“) a nepřímo i proti USA (zatím jsou neutrální, ale hrozí, že vstoupí do války). SSSR, nyní spojenec Německa, se odmítnul připojit. K paktu se později připojily německé a japonské satelity – Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Čína (část okupovaná Japonskem), Mandžukuo.

1941 (duben) – pakt o neútočení mezi SSSR a Japonskem. Japonsko si tímto paktem krylo záda, jelikož se chystá napadnout USA. Japonsko ho dodrželo, SSSR ho porušil v roce 1945, když napadl Japonsko. USA jsou jediná země, která je schopná ohrozit Japonce v Pacifiku. Staví se k Japonsku nepřátelsky (mj. embargo ze strany USA vůči Japonsku). Japonci už ve 30. letech odmítli respektovat Washingtonskou smlouvu a začali budovat obrovské válečné loďstvo. →

7.12.1941 – napadení Pearl Harboru, počátek druhé světové války (v Tichomoří). Zároveň Japonci napadli i Velkou Británii (Malajsko).

Už předtím, v roce 1940, zabrali Japonci Indočínu, ovšem po dohodě s francouzskou vládou ve Vichy. Japonský spojenec, Thajsko, povolil pak Japonsku průchod přes své území, aby mohli Japonci napadnout Malajsii. Thajsko za to dostalo od Japonců kousek Indočíny (Laos a Kambodža).

Datum poslední aktualizace: 14.1.2019